Poklidná slovinská detektivka, která nikam nepospíchá, jako by věděla, že ta mrtvola už taky mrtvější být nemůže…
Lublaňský inspektor Taras Birsa se na silvestra připlete k nálezu mrtvoly ve vodě a i když o to nestál, případ dostane na stůl on. A i když o to nestál, dostane taky novou posilu do týmu – ke svým dvěma kolegům, protřelým pardálům, přidají čerstvou absolventku psychologie Tinu. Společně se snaží vyřešit vraždu neznámé ženy, která nikomu nechybí a jejíž totožnost je záhadou…
Taras je zvláštní postava. Vím, že autor se chtěl vyhnout obvyklým klišé o alkoholikovi, a tak z něj udělal rovnou abstinenta. Flegmatika, kterému těch 20 let u policie už obrousilo hrany. Zdá se být celkem obyčejný, autor však po kouscích přidává střípky do mozaiky jeho motivace a osobnosti, že ho časem začnete znát líp než svoje vlastní příbuzné… A podobné je to i s jeho kolegy jménem Brajc a Osterc, takoví postarší strejcové, které by nikdo na první pohled policajty netipoval, ale jak vejdou na scénu, máte hned lepší náladu…
Vyšetřování se rozbíhá pomalu a několika různými směry, od staré legendy o sirotkovi přes neoficiální konferenci biotechnologické firmy, která si pronajala pokoje u jezera. Kniha je psaná v roce 2016, teky spoustu let před covidem a pandemií. Tím ale proslov šéfa jedné farmaceutické firmy o lécích a virech dostává úplně nový a mrazivý nádech, jaký ani autor neměl v plánu…
Slovinsko je pro mne zem neznámá a téměř exotická. Ale po poradě s internetem dostávají popisovaná místa konkrétnější obrysy. Bohinjské jezero, kolem kterého probíhá prvotní vyšetřování, lemují masivní Alpy. Je úchvatné v jakékoli roční době. Tarasova Lublaň v sobě mísí chorvatskou bělost se starobylostí kterékoli středoevropské metropole, možná jen v menším měřítku. A Slovinci jsou pochopitelně nadšeni, že někdo měl tu kuráž napsat čtivý příběh v kulisách, které důvěrně znají, zaplnil ho typickými národnostními rysy, ale zabalil to vše do rámce policejního vyšetřování, za jaké by se nemuseli stydět žádní severští autoři. Tady je místní slovinské nářečí nahrazeno nejspíš něčím jako podkrkonošským, ale i tak dobře ilustruje mentalitu uzavřených venkovanů: „Todlec já jako nevim.“
Jezero nabízí znamenitý a zapeklitý případ ve velmi pomalém tempu. Chvílemi máte pocit, jako by se nic nedělo, přesto se nějakým způsobem mrtvoly hromadí. Autor se dal cestou civilnosti a autentičnosti, takže tu není nouze o bezradnost a slepé uličky, stejně jako o politické intriky ze strany ambiciózních šéfů.
Román vyvolává melancholickou náladu – může to být zimním obdobím, smířeným nadhledem hlavní postavy, nebo prostě jen vědomím zbytečnosti všech těch vražd. Jedno je jisté – na Bohinjské jezero se teď budou sečtělí výletníci dívat úplně jinak…
Originál: Jezero, 2016
Překlad: Aleš Kozár
Vydal: Jota, 2024
388 stran
