Ukázka z knihy: Ondřej S. Nečas Zrnko v soukolí

Ondřej S. Nečas je autorem historické detektivky Noční motýl, kterou zasadil na Moravu konce 15. století. Rytíř Mojmír Mráz ze Žezlic se nyní vrací v románu Zrnko v soukolí, v němž se připlete k dalšímu zapeklitému případu.

Až vražedný mechanismus dokončí své dílo, naplní se starobylé proroctví…

Ondřej S. Nečas v Zrnku v soukolí kombinuje tradiční detektivku – tzv. whodunitku – s historickým thrillerem takřka ve stylu Dana Browna. A daří se mu to na výbornou i proto, že ústřední protagonisté jsou jaksepatří sympatičtí, pachatel nesmiřitelný a zápletka náležitě zašmodrchaná. A autor nelení a už pilně pracuje na třetí knize…

Přečtěte si ukázku z knihy.

„Žijeme proto, abychom sloužili.“

Slova se rozléhala pod kamennou klenbou a temnota tam nahoře jako by si s nimi pohrávala a nenechala je utichnout. Pouta svírala útlé dětské paže a rozdírala kůži do masa.

„Sloužíme Bohu, svému pánu, své rodině, svým vlastním potřebám, svým ideálům o tom, jaký by svět měl být, až v něm nebudeme. Chceme, aby naše činy měly účel, laská nás pomyšlení, že budeme pochváleni, trpíme, když naše snažení nemá smysl. Můžeme zničit sami sebe a je to v pořádku, jen když to posloužilo řádu. Touha sloužit je druhá nejsilnější moc, která nás pohání a která řídí naše životy od matčina lůna až do posledního vydechnutí. Díky ní se zvedáme z prachu, usmíváme se na své bližní, rodíme děti, klaníme se nádheře kdejaké sochy světce, smyšleným příběhům, snům o velikosti a dokonalosti božího plánu, který jednou vyvrcholí a všechna kolečka do sebe zapadnou a my budeme jeho součástkami, báječně fungujícími v souladu s naším účelem až do skonání světa.“

Postavu velmistra osvětlovala jen záře ohně, který hořel hluboko uvnitř železného válce. Ten byl rozpálený a vzduch se plnil pachem horkého kovu, tak podobným vůni čerstvé krve. Spousta drobných otvorů propouštěla světlo do všech stran a jeho střípky se jako světlušky mihotaly na stěnách, závěsech a nahé kůži.

Dotýkal se ženských lýtek lesknoucích se potem a jejich chvějící se maso plnilo jeho dlaně, hnětl je jako hlínu stvoření a dával mu tvar. Hleděl do tajemných zakázaných končin, kde se v základní bažinaté matérii formuje počátek lidské vůle, smyslů a těla, pocítil skutečnou moc stvořitele, prapůvodní poslání, které v něm rostlo a sílilo.

„Dokonalost je skryta v přesnosti, v schopnosti neodchýlit se ani nepatrně od správného plnění úkolu, který se od nás očekává. Být jako…,“ oči se mu zamlžily obdivem a touhou, přejely po tmavé mase dřeva, táhel a kožených řemenů, soukolí pohybujícího se tu rychle, tu zvolna, hnanéno silou kamenných závaží a padající vody, po změti cvakajících zubů a ševelících úst, prstů hmatajících kdesi hluboko v temných útrobách, „… jako stroj.“

Dřevo zaskřípalo odmítavým tónem, když jeden ze služebníků přistoupil příliš blízko a neopatrným (či snad záměrným?) pohybem uvolnil strážný spár, napjatá pružina mávla dřevěnou paží a důtky šlehly nešťastníka přes nahá záda.

„Teď ne!“ křikl velmistr, ale místo hněvu pocítil oheň vzrušení.

„Nemám vlastní vůli,“ drmolil vyzáblý muž pod koženou maskou jezevce, jež byla jeho jediným oděvem. Bledé nahrbené tělo se kroutilo, připomínalo červa pod odtrženou kůrou. „Chci sloužit!“

Další rána jej srazila na zem, kde zůstal ležet a skučel jako zvíře.

Stroj se uklidnil. Jedno kolo dokončilo obrátku až k zářezu, do nějž vklouzla západka, a než ji pružina kyvadla vrátila zpátky, posunula desku s bodci o stupínek níž. Hroty se zaryly hlouběji do bílého těla sevřeného v řemenech.

„Nic jsi nepochopil,“ šeptal velmistr. „Přání sloužit je aktem nejvyšší vůle, dává nám podíl na výsledku působení sil, které nás tisíckrát přesahují.“

Ta obří kovová a dřevěná věc otevřela oči a pohlédla na něj. Měla ženskou tvář vystupující ze stínu mechanických útrob. Cvakání ozubených převodů a natažených pružin znělo jako tichý zpěv.

„Pověz mi,“ promluvila, „je-li poslušnost služebníka druhou nejsilnější mocí, která je ta první?“

Je něco děsivějšího na světě než fakt, že žena je obdařena vědomím?

Jak může být tělo ukrývající takovou moc, sílu božské sliny, z níž se rodí život – kolébka, nádoba, křivule magických pochodů, tajemnějších než všechna alchymie světa –, jak může být zároveň vnímající bytostí? Není to všechno jen ďábelský klam?

„Co je tou silou?“ opakovala s dychtivostí v očích a zatím jí po bílých křivkách ramen stékala krev z jejího druhého těla, toho, které se zmítalo v agonii sevřené řemeny a šrouby.

„Uhádneš to?“ zeptal se.

„Jistěže. Je to rozkoš, mám pravdu?“

Muž s jezevčí hlavou se opatrně vyhnul další ráně a osahal si ústa. Bolest jej nedokázala rozvášnit, bylo to příliš rychlé, příliš nedočkavé. Odvalil se opatrně zpátky a vzal si pohár s vínem. Musí v sobě najít trpělivost.

Královna jižního větru v masce hranostaje se k němu zezadu přivinula a cítil, jak mu její ústa skrytá za koženou tlamičkou zvířete sají krev z rozšvihaných zad.

„Rozkoš. Smyslnost. Extáze. Zbavuje nás rozumových tužeb, ale nezbavuje nás rozumu, stále dokážeme nalézat cestu k naplnění touhy, ale neohlížíme se na smysl. Svět se stává přímočarým a my jsme na okamžik zcela svobodní.“

Stroj znovu cvakl a závaží se spustilo o další stupeň níž.

„Ona zemře, že ano?“ vyslovila tiše Paní severu.

„To záleží jen na tobě.“

„Když budu chtít?“ Oči jí hrály dychtivostí.

„Nesnaž se rozumět svým tužbám, prostě udělej, co ti velí vášeň. Protože jinak…,“ chytil ji za vlasy a přitáhl si její hadí oči blíž ke své tváři. „Jinak to budu já, kdo ti vnutí svoji vůli a ty nebudeš ničím než mým nástrojem.“

„Tomu nevěřím,“ ozval se vládce východního větru. Z úst mu přitom vyšplíchlo víno a potřísnilo čumák jezevčí masky. „Nemáš takovou moc!“ pokračoval neurvale, „můžeš lidi podplatit nebo zastrašit, ale to z tebe nedělá boha.“

Paní severu trhla pákou a stroj se zastavil. Náhle bylo ticho, jen sotva znatelné vzlyky tlumené koženým roubíkem se daly vnímat na prahu slyšitelnosti. Dáma v řemenech sykla rozkoší a pak jen velmi zvolna nechala svaly stažené slastí postupně uvolňovat až k netečnosti.

„Dobrá tedy,“ pronesl velmistr, „zahrajeme si hru. Dám vám pocítit svoji moc a vy se stanete loutkami. Pak uvěříš, že jsem pánem nad životem a smrtí. A pak…“

Cítil, jak se mu vzdorné srdce zmítá v hrudi, jako by chtělo prorazit ven. Tohle by mohla být odpověď na všechno!

„Pak poznáte, co doopravdy znamená touha sloužit.“

* * *

Den musel být něčím výjimečný, i když příčinu zatím Mojmír Mráz odhalit nedokázal. Něco bylo každopádně v nepořádku, protože se blížili k branám Brna a slunce svítilo na čisté obloze, vzduch byl vlahý a proteplený babím létem a podle všeho se nechystala žádná plískanice ani náhlá sněhová vánice, nejspíš ani malá nepříjemná přeháňka. Bylo svěží říjnové odpoledne a kopyta koní pravidelně tlumeně klapala po udusané hliněné cestě, která nebyla ani prašná a kamenitá, ani mlaskavě rozbahněná.

„Je hezky,“ prohlásil mladý Kristián Strachovský, jako by mu četl myšlenky.

Projížděli úrodným údolím od Velatic k Měnínské bráně, a kam oko dohlédlo, se táhla zelinářská políčka a sady s ovocnými stromy a dále na svazích také vinice, někde už sklizené, někde se sklizní v plném proudu. Pohled na dělníky s koši a nůšemi procházející po stráních zalitých měkkým sluncem mezi řadami révy dodával výjevu na malebnosti.

Mojmírovi neuniklo, s jakým zaujetím sledují práce na vinicích zejména jeho zbrojnoši a zkušeným zrakem hodnotí kvalitu letošní úrody.

„Vypadá to na dobrou sklizeň,“ poznamenal Olota spokojeně.

„Nepršelo tolik, hrozny budou menší, ale bude jich dost,“ odvětil další z mužů Mojmírova doprovodu. I jiní přidali své názory, téma vinobraní bylo každému z nich blízké a neváhali se podělit o své úvahy.

Pijákům vína nastává zlatý čas. Ve městě platilo nařízení, že od ukončení sklizně až do Velikonoc musí být v hospodách nalévána pouze vína místních vinařů, a je-li sklizeň dobrá, každý šenkýř se bude snažit zavčas zbavit zásob cizích vín, třebas pod cenou. Jestli z hlediska družiny soudního zmocněnce existovala nějaká ideální doba pro návrat do města a vyplacení žoldu, bylo to právě teď.

Sám Mojmír to tak podle všeho necítil, a jak se blížili k městu, stále víc dával najevo mrzutost, přestože Kristián byl přesvědčený, že i on musí po dlouhém cestování posledních týdnů ocenit vyhlídku na čas strávený v klidu domova.

Začínalo období, kdy zemský soud zasedal v Brně, v této chvíli však měli písaři a úředníci dost starostí se všemi formalitami, které každoroční stěhování z Olomouce a zpět obnášelo, pak teprve přijde čas na přijímání nových půhonů a na nějakou skutečnou agendu dojde až kdovíkdy. To dávalo šanci na pár klidných dní spojených například s trochou rybaření, pomyslel si Kristián, když přejížděli další z chatrných dřevěných mostů. V těchto místech krajinu protínalo několik slepých ramen Svitavy a o kus dál vedl Svitavský náhon, který přiváděl vodu k soustavě mlýnů dál na jihu. Zdejší bažinatá údolí tudíž skýtala nepřeberné množství míst, kde se dali chytat pstruzi, okouni či sumci, sbírat raci nebo škeble, zkrátka cokoli vám přinášelo uspokojení a mohlo současně zajímavě obohatit jídelníček. Kristián měl rád jemné maso všech těch drobných stvoření, jimiž Stvořitel ve své štědrosti zaplavil zemi, a rád objevoval nové způsoby jejich kuchyňské úpravy. Jeho pán ovšem jako bývalý válečník kladl v jídle důraz především na kvantitu a dostupnost, jeho představa ideálního labužnického zážitku byla zabořit nůž do pořádně propečené hovězí kýty, a když byla trochu tužší, nevadí, aspoň čelisti nevyjdou ze cviku.

Jelikož pan Mojmír neměl manželku, byl to právě Kristián jakožto jeho páže, kdo zodpovídal za to, že jídlo bude připraveno podle přání pana rytíře – a Kristiánovy neustálé pokusy propašovat do jídelníčku třeba vrabčí polévku, nakládané hříbky nebo rosol z jesetera zatím nenašly moc pochopení. Ale nevzdával se.

Snad teď, když je čeká pár týdnů v Mojmírově domě ve městě, bude příležitost trochu jeho obzory rozšířit.

„Augustus Bonfin ve svých spisech označuje Brno za nejpřednější mezi moravskými městy,“ nadhodil. „Město o dvojím valu v lůně úrodného kraje a s nádhernými budovami, z nichž vyzařuje bohatství jeho obyvatel.“

„Vsadím se, že to napsal jen proto, aby namíchl olomouckého biskupa,“ odvětil Mojmír.

„Hartmann Schedel píše, že český a německý živel se v tomto předním městě moravském snoubí v majestátním…“

„Leda tak majestátním chaosu,“ zavrčel Mojmír Mráz. „Tohle město je jako kotel, kde se míchají všechny nesmysly, které kdy svět nosil, a nikdo nikdy neví, co z toho vzejde.“

„No, možná že…,“ začal Kristián, ale Mojmír ještě neskončil.

„Kdysi aspoň měl člověk nějakou jistotu, když tam vkročil – na západě čeští kališníci, na východě němečtí katolíci, na severu Románi ze všech koutů, kteří se starají o sebe, a na jihu Židi. Vešel jsi správnou bránou a věděls, na čem jsi. Ale dneska? Díky kompaktátům a míru se sem stahují sektáři všelijakých vyznání, které by v jejich domovině obratem upálili jako heretiky, včetně valdenských, falckých habánů a ví Bůh, koho všeho. Kdekdo dnes proklíná papeže německy stejně svižně jako česky. A naopak, od dob Jana Kapistrána a těch jeho nabubřelých představení plných zjevení a zpovykaných davů, jimž říkal kázání, se půlka českých zbohatlíků hrdě hlásí ke katolictví a na víru otců zvysoka kašlou.“

„Má to svoje výhody,“ ozval se Boreš, velitel stráže. Znal svého pána dost dlouho na to, aby uměl odhadnout, kdy je jeho mrzutost opravdová a nevyplatí se mu odporovat, a kdy je pro něj přátelská hádka tím pravým rozptýlením. „Říká se, že nejlepší obranou Brna nejsou pevné hradby, ale to, že žádnej velitel vlastně neví, kdo za nimi je jeho spojenec a kdo nepřítel.“

Kristián se v sedle obrátil a s trochou hořkosti se zadíval zpátky ke kopcům na východě, kde byla vidět silueta Zábrdovského kláštera svaté Kunhuty. Hlavní budova byla nově vystavěná, ale věž staré kaple zůstávala dosud zpustošená a spálená, ještě z dob útoku husitských tlup, a za celý ten čas se nenašel nikdo, kdo by ji strhl a znovu postavil.

„Před hradbami to ovšem neplatí,“ poznamenal, „tam se plení bez ohledu na spojenectví.“

„Jeptišky jsou na tom ještě dobře,“ opáčil Boreš. „To klášter kartuziánů v Králově Poli vypálili nejdřív husiti za to, že jsou moc katoličtí, a jen co ho trochu opravili, tak ho zničil Matyáš, že prý byli moc na straně krále Jiřího. Teď ho zas dávají dohromady a čert ví, co přijde dál…“

„Je to paradox naší doby,“ povzdechl si Mojmír. „Vyznavači kalicha bojovali za omezení nesmyslných odpustků a snad i něčeho dosáhli, aby pak přišel čas, kdy se prodává nejvíce odpustků v historii – protože se z něčeho musí zaplatit škody, které napáchali šílení táborité.“

„Říkám si,“ zapojil se Olota, „že mniši by měli hlavně pěstovat víno, vařit pivo a tak. Tenhle druh zbožnosti přece nikoho nepopouzí. Ne jako kamenný věže s tím nebo oním špatným znakem a mešní kalichy a monstrance ze zlata a všecky ty poklady na oslavu té správné víry… Tahle zbožnost,“ kývl k vinici zalité sluncem, „ta se mi líbí víc.“

„Pravda, bratře,“ zachechtal se Boreš, „kdo kdy slyšel o křížové výpravě proti sklepům plným vína?“

„Kdyby místo babylónské věže postavili palírnu, možná by se Bůh dál usmíval na svůj svět. Dokážu pochopit, když někdo ničí symboly svých nepřátel, ale vypálit vinici, to je přece svatokrádež pro každého.“

„Když se jednou dáš do služeb ničení,“ přerušil Olotovy úvahy Mojmír, „nezastavíš se před vypálením čehokoliv a žádné symboly ani ideje ti cestu neukážou. Zažil jsem příliš mnoho válek, než abych ještě věřil ve válku spravedlivou.“

Chvíli jeli dál mlčky a slunné stráně kolem jako by nabíraly na melancholii.

V Měnínské bráně bylo rušno. Severní část portálu se zrovna přestavovala, na kamenných sloupech pracovali zedníci, stloukali lešení a skládali nalámaný kámen a další materiál na hromady. Zbylým prostorem mezi mohutnými veřejemi projížděly vozy kupců a formanů z okolí, celníci kontrolovali zboží a hádali se o poplatky, ale když viděli přijíždět rytíře s ozbrojenou družinou, honem udělali místo. S cinkáním podkov projeli krátký úsek, kde byla položená dlažba z říčních kamenů, oddělili se od proudu vozů mířících na Horní tržiště a vydali se na sever ulicí mezi hradbami a zdí minoritského kláštera.

Zde byl klid. Za nízkou zdí se táhl hřbitov u kostela dvou Janů, zeď byla lemována jabloněmi, v jejichž korunách posedávali kosi, cvrlikali jen tak tiše, aby se to hodilo k tomuto pietnímu místu, a sem tam ďobli do nějakého zapomenutého nahnilého plodu. Několik mnichů procházelo pod stromy a pozvolnými pohyby shrabovalo listí, od klášterní budovy sem vzdáleně doléhaly hlasy sboru, který nacvičoval nějaký chorál. Všechny ty tiché, nevtíravé zvuky – šustění listí, vzdálený zpěv, hlasy ptáků a údery kopyt na hliněné cestě – se slévaly do jedné harmonie a vůně kouře ze spáleného listí, jež doutnalo na nedaleké hromadě, jako by ten okamžik dotvářela.

Kristián si připadal, jako by byl jedním z černých ptáků v korunách. Jenom se díval a cítil, že nerozumí mnoha věcem, které se kolem něj dějí, ale člověk vlastně ani nepotřeboval rozumět všem příčinám a následkům, aby si mohl vychutnat drobné radosti života.

Minuli žebráka se znetvořenou tváří na rohu ulice, který ani nepozvedl hlavu, jen tiše čekal, zda se někdo z procházejících ustrne a hodí mu něco ze zbytků svého dostatku. Jako by chtěl Kristiánovi svojí přítomností připomenout pomíjivost všech drobných radostí světa a to, že každou je třeba vychutnávat, dokud trvá.

Anotace:
Mojmír Mráz ze Žezlic, vyšetřovatel Moravského zemského soudu, přijíždí společně se svým mladým pomocníkem Kristiánem do Brna užít si pár klidných dní. Vítaným rozptýlením může být pozvání výstředního sběratele na slavnost, kde má být představena vzácná relikvie – ztracené listy Misálu probošta Mikuláše.
Během oslavy však dojde k vraždě a vypadá to, že tato smrt přesně naplňuje proroctví ukryté ve verších na starobylém pergamenu. A je-li tomu tak, pak vše neskončí u jedné vraždy – báseň mluví o dalších, které už se chystají, ale vodítka k nim jsou nejasná.
Jde skutečně o dávný rituál Dračího řádu, který našel svého vykonavatele, nebo vrah sleduje jiný cíl? Mojmír bude muset rozplést nitky záhady dříve, než všechna kolečka vražedného mechanismu zapadnou na své místo…
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Autor příspěvku: Centrum DETEKTIVKY

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA