Pohřbena zaživa (Veronika Martinková)

Vyšetřování sedm let staré vraždy a zmizení synovy přítelkyně. Dva různé příběhy, které mají přece něco společného. Zatím nejdelší a také nejtemnější autorčin román.

Spisovatelka Veronika Martinková se prosadila již svou prvotinou Podíl viny, se kterou vyhrála literární soutěž vyhlášenou nakladatelstvím MOBA. V jejich edici Původní česká detektivka pak vydala i druhý román Odsouzen k smrti, v němž jsou opět hlavními hrdiny vyšetřovatelé David Winkler a Hana Vítková. Od třetího titulu si začala své romány vydávat sama. Příběh Vina a trest byl nominován na cenu Magnesia Litera za detektivku. Aktuální román Pohřbena zaživa začala autorka psát už v roce 2023, dokončila ho loni, ale vyšel až letos na jaře.

David Winkler má nůž na krku. Před časem opustil kriminálku, aby se do ní oklikou vrátil přes protidrogové oddělení. Umožnil mu to jeho vyšší nadřízený, brigádní generál Nagy, ovšem David mu za to musel podepsat bianco výpověď, takže ho generál může kdykoliv vyhodit. Nyní tak Davidovi hrozí vyhazovem, pokud neotevře případ jeho syna Jakuba, který byl před sedmi lety odsouzen za vraždu své přítelkyně. David si na rozdíl od Nagyho nemyslí, že byl odsouzen nevinně, ale nemá na výběr. Přitom si zpočátku ani nevšímá, jak se mu doma kupí problémy.

Davidův osmnáctiletý syn Tomáš žije už měsíc se svou přítelkyní a spolužačkou Eliškou, kterou matka vyhodila z domu, ve zrekonstruované stodole na Davidově pozemku. Tomu se nelíbí, že Eliška s Tomášem žije, podle něj by měla rodinnou situaci řešit. Když jí to dá jednou v opilosti najevo, dívka uteče a od té doby je nezvěstná. David si vinu příliš nepřipouští, ale Tomáš, který se s přítelkyní shodou okolností ten den pohádal, ano. Nutí Davida, aby jako policista dívku hledal, ale otec nemá moc na výběr. Musí se zabývat případem generálova syna, a i když se oddělení na naléhání Davidovy kolegyně a životní partnerky Hany začne zmizením zabývat, David má zákaz se na vyšetřování podílet. Tím víc se však se synem odcizují.

Sedmý román Veroniky Martinkové se od těch předchozích liší hned v několika směrech. Za prvé, téměř jsme opustili spojovací dějovou linii, ve níž David čelí obvinění z několika vražd a později také válčí se svým despotickým otcem. Za druhé, je více založen na skutečných případech než předchozí knihy (autorka je zmiňuje v doslovu). Tentokrát se hraje na opravdu temnou notu, zejména ve druhé polovině. V tomto směru se její dílo vyrovná mnohým severským detektivkám. Za třetí, je tu mnohem silnější rodinná linka. A nakonec asi to nejdůležitější – mnohem více se tu vyšetřuje.

V předchozích recenzích jsem psal, že dramatická spojovací linie často převažuje nad „epizodními“ případy, které se řeší v jednotlivých románech. Pokud jste si při čtení některého z předchozích titulů říkali, kdy David s Hanou zase začnou pořádně vyšetřovat, tak teď se dočkáte. Veroničin aktuální román se vymyká jednoznačné žánrové nálepce, ale je to především detektivka nebo chcete-li detektivní thriller se vším všudy, s vyhodnocováním stop, uměním výslechů, procházením slepých uliček, kombinováním a vyhodnocováním.

Samozřejmě nepřijdete ani o intriky v podobě politikaření, udávání nebo třenice mezi detektivy. David je specialistou na průšvihy, a i když to v tomto románu zpočátku vypadá, že se jim tentokrát vyhne, tak nakonec stejně „nezklame“. Zejména ve druhé polovině si opět jede na vlastní pěst, nebere si servítky před kolegy ani před podezřelými. Ale přináší to výsledky, o jakých se jeho profesnímu okolí může jen zdát, a proto ho máme rádi, právě tím je zajímavější. Zejména v posledních (a musím říci, že docela strhujících) kapitolách ze sebe vydává maximum, a to po všech stránkách. Jistě, nesnesitelných, ale svým způsobem geniálních detektivů je hodně, ale autorka svého Davida umí podat tak, že mu odpustíte i tu jeho občasnou sebestřednost a aroganci. A to je podle mě pořád poměrně vzácný úkaz.

Pojďme k další postávám. Jak už jsme od druhého dílu zvyklí, příběh je opět vyprávěn střídavě z pohledu Davida a Hany, v první osobě. David má opět více prostoru, takže je znovu jasné, kdo se autorce píše lépe a komu máme fandit. Hana má být spíše takový protipól (ostatně vyšetřování nijak výrazněji neovlivní), ale v tomto románu mi přišla ještě cizejší než v předcházejících titulech. Naštěstí tu není otravný psychiatr Kokeš, známý to „škodič“ vztahu Davida s Hanou. Nicméně podrazácký a nesympatický kolega Pursa nezklame. Třenice mezi ním a Davidem, ale i mezi ním a ostatními kolegy jsou napsány skvěle. Musím opět obdivovat, jak to autorka dokázala věrohodně popsat. To platí i pro rodinné scény, kdy David řeší nejen třenice s Hanou, ale tentokrát díky zmizení Tomášovy přítelkyně i mezi ním a synem. Troufám si říci, že je to svět autorce vzdálený, o to více musím ocenit její talent i ve scénách hádek či ostřejší výměny názorů.

Nemohu opominout zajímavou skladbu románu. Vlastně se skládá ze dvou příběhů – jeden se uzavře a druhý se začne rozvíjet, přičemž k tomu prvnímu se ještě několikrát vrátíme. Vlastně ani to dělení na dva díly není zcela přesné, ale to už bych prozradil moc. Nezajímavé nejsou ani hrátky s titulem, jak pochopíte po přečtení knihy.

Pohřbena zaživa je román, ve kterém se navzdory jeho délce (téměř 600 stran) nebudete nudit ani na chvíli. Postarají se o to opět skvěle napsané postavy, mnohem větší porce klasické policejně-procedurální detektivky či zajímavé a také zneklidňující a občas velmi ponuré zápletky. Díky tomu všemu si uvědomíte známé pravidlo „nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí“. Pravdou si nebudete moci být jisti až do posledních stránek. Někdo by mohl při takovém objemu sklouznout do „nastavované kaše“, ale to rozhodně není tento případ. Podle mě jde o jeden z nejlepších autorčiných románů.

Text: Veronika Martinková (2026)
Vydáno: VM knihy, s. r. o. (2026)
592 stran