Vzkaz v láhvi (Jussi Adler-Olsen)

Jussi Adler-Olsen Vzkaz v lahviSousloví „vzkaz v láhvi“ vzbuzuje u většiny lidí romantické představy. Ať už z pohledu pisatele („Kam až láhev dorazí, kdo ji otevře?“) nebo toho, kdo ji najde („Kdo to asi poslal, odkud doplula až sem?“). Jenže jsme u Jussiho Adlera-Olsena, autora temných severských thrillerů, což dává tušit, že se žádná romantika konat nebude.
Je tomu skutečně tak. V tomto případě vzkaz do láhve napíše vlastní krví jedno z rukojmích. Rukojmí zajaté neznámým únoscem, svázané v jakémsi lodním doku v mrazivém dni. Rukojmí, které je ještě dítě a které ví, že za chvíli zemře společně s druhým rukojmím, svým mladším bráškou.

Sundal si jednu botu a třískou se bodl do zápěstí, až mu bezděčně vyhrkly z očí slzy. Minutu nebo dvě nechal krev kapat na svou vyleštěnou botu. Zpod sebe vytrhl velký kus papíru, namočil třísku do krve, zkroutil se a natáhl v řetězech tak, aby viděl, co za zády napsal. Drobnými písmeny co nejlépe vylíčil jejich utrpení. Nakonec se podepsal, stočil papír do ruličky a vsunul do láhve.
(Str. 11)

Láhev se zoufalým vzkazem je po letech vylovena ve Skotsku. Nikdo jí nevěnuje příliš velkou pozornost, a tak se valná většina textu nedochová. Kdosi nakonec rozluští, že byl vzkaz napsán dánsky a láhev se po dlouhých 13 letech dostane až do policejního oddělení Q v Kodani. Na stůl vyšetřovatele Carla Mørcka. Ten láhev považuje zprvu za nějakou klukovinu a nechce se jí příliš zabývat — mají přece k vyřešení závažnější případy — například sérii žhářských útoků. To by ale nesměl mít k ruce drzou asistentku Rose a Syřana Asada. Ty naopak vzkaz zaujme a začnou pečlivě luštit jednotlivá písmena. Nakonec i Carl musí uznat, že ve zprávě je cosi zlověstného a že o žádnou klukovinu asi nepůjde. Odkud ale mají začít?
Mezitím sledujeme tajemného únosce v současnosti. Právě plánuje další únos a vraždu. Má jednoduchou metodu — unese vždy dvojici dětí, zinkasuje tučné výkupné, poté jedno z dětí zabije, aby to druhé mohlo rodičům donést jasný vzkaz: „Nepátrejte po mně, vidíte, čeho jsem schopen, nikdy nevíte, zdali vaše další dítě či děti nebudou na řadě“.

Měl v plánu zajet do loděnice a zkontrolovat, jestli jsou děti v jakžtakž slušném stavu. Zítra, po předání peněz, tam zajede znovu a dívku zabije. Chlapce omámí chloroformem a v noci z pondělka na úterý ho vysadí na poli nedaleko Frederiksu.
(Str. 228)

Carl, Rose i Asad společně objevují další a další slova ze zprávy. Přijdou na šokující skutečnost — obdobných případů se odehrálo za třináct let jistě více, a kdo ví, zdali vrah již nedrží další oběti. Proti sobě však mají téměř fantoma — muže, který nenechává otisky, má několik jmen, falešné doklady, používá převleky, a co hůř — dokáže být stejně účinně nenápadný, jako okouzlující, žádné dveře před ním nezůstanou zavřené.

Vzkaz v láhvi
je třetí knihou ze série o kodaňském policejním oddělení Q. Jeho hlavním hrdinou je zmíněný komisař Carl Mørck. Muž, o kterém se toho v knize příliš nedozvíme (předchozí romány jsem nečetl), ale veskrze sympatický bručoun, který nijak nezakrývá, že by nejraději seděl v kanceláři s nohama na stole a sledoval v televizi sportovní přenosy. Muž, kterému je dobře v jeho sklepní kanceláři, kde se obejde bez oken a otravných úředníků. Nicméně když jde o únosy dětí, mění se v člověka ochotného nasadit vlastní krk. Odlehčující složku temného příběhu zajišťuje humor těžící ze slovních přestřelek mezi jeho asistenty Asadem a Rosou. Především Asadovy hlášky knihu příjemně okořeňují.

„Klidně ležte,“ řekl záchranář. „Přiotrávil jste se kouřovými zplodinami. To může být hodně nebezpečné.“
„Nesmysl, ničím jsem se nepřiotrávil. Uklouzl jsem na schodech a praštil jsem se do hlavy. Kvůli tomu kouři tam byla tma jak v prdeli. Člověk by si nevšiml ani slona, dokud by do něj nevrazil.“
(Str. 515 a 516)

Ale čtenáři si knihu určitě nekoupí kvůli humoru, ale kvůli napětí. Myslím, že toho se jim dostane vrchovatě. Máme tu pátrání po únosci a vrahovi. Odhalování jednotlivých písmen vzkazu je velice šikovný tah, v této ďábelské křížovce se vždy po několika stranách ocitneme blíže zjištění, co se v úvodu příběhu vlastně stalo, komu a kde. Pak jsou tu scény, kdy sledujeme vrahovy myšlenky a plány. Dozvídáme se, jaké prožíval dětství ve fanatické náboženské rodině, tušíme, podle čeho si vybírá své oběti. Třetí linie sleduje jeho oběti, především manželku Miu, která ze sladké nevědomosti procitá, co je její manžel zač. Bohužel pozdě…
Přes počáteční oťukávání se s hlavními hrdiny a (celkem zbytečnou) zápletkou kolem požárů více soustřeďujeme na pátrání po únosci a atmosféra houstne. Pomalu, ale o to účinněji. Kniha má sice přes 550 stran, ale opravdu se těžko odkládá. Tato tíha je s blížícím se koncem knihy stále markantnější (například scéna s předáním výkupného vyhozením z vlaku je excelentní).

Autor se navíc dokáže velice dobře poprat s psychologií postav. Perfektně vystihuje i pocity ženských aktérek, ať už vrahovy manželky nebo jedné z jeho četných milenek. Možná i fakt, že Jussiho otec byl psychiatr, působí, že se autor ve svých románech této stránce věnuje a jeho postavy tak často trpí různými psychickými poruchami. Nejvíce je to vidět v postavě zločince. Autorovi se daří vzbudit až téměř lítost nad tím, jaké musel prožít dětství, umožňuje čtenáři pochopit jeho nenávist k náboženským komunitám, ale v zápětí ho na dalších stránkách nemilosrdně postaví do obnažujícího světla krutosti, kde s ním čtenář nemůže v žádném případě soucítit. Pokud byl tento kontrast pocitů, tyto náhlé přechody, autorovým záměrem, klobouk dolů. To ani nemluvím o tom, že nás Adler-Olsen v průběhu knihy nutí k zamyšlení nad odpovědnosti rodičů za další vývoj dítěte, vyvolává otázky, zdali má člověk s takto prožitým dětstvím nějakou šanci být v životě normální.

Jusii Adler-Olsen, sympatický a usměvavý člověk, který navštívil v roce 2012 Prahu, dostal právem za tuto knihu ocenění Skleněný klíč. Román se navíc stal vítězem dánské Ceny čtenářů za rok 2010. Věřím, že se stane i vaším vítězem.

Originální titul: Flaskepost fra P (2009)
Vydáno: JP/Politikens Forlagshus, København (2009)
Vydání v České republice: nakladatelství Host, Brno 2012
Přeložila: Magdalena Jírková (2012)
www.nakladatelstvi.hostbrno.cz
560 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.