Ukázka z knihy: Marek Hladký, Jitka Hladká Causa Mortis

Do prostředí soudní patologie nás příliš často autoři knih nezavádějí. Nyní se na knižní pulty dostává kriminální román Marka a Jitky Hladkých CAUSA MORTIS. Jako kulisu si autoři vybrali právě soudní patologii v příběhu, kterému nechybí drama, napětí, nečekané zvraty, detektivní zápletka ani hororová atmosféra.

Témata, o kterých v naší knize píšeme a se kterými se pojí poslední věci člověka, jsou všude okolo nás. Jen se o nich stále nemluví. Proč? Je to pro ty, kteří obor soudní patologie a pohřebnictví ovlivňují, nesmírně výhodné,“ prozrazuje Jitka Hladká a naznačuje, že se ve vykachlíkovaných chodbách a pod zářivkami piteven odehrávají věci, o kterých veřejnost netuší. Vysokou autenticitu autoři zaručují také tím, že Marek Hladký na tomto místě v minulosti působil.

Ve fázi příprav je film podle této knihy. V hlavní roli se objeví hvězda českého herectví. Prozatím není možné prozradit nic bližšího.

Přečtěte si ukázku z knihy.

Judita se opět zhluboka nadechla. Užívala si tu čarokrásnou vůni stromů a života vůbec, na kterou bude muset v nejbližších hodinách zapomenout. Začínalo jemně pršet.

Když se za nimi zavřely těžké dřevěné dveře s nápisem MÁRNICE, NEPOVOLANÝM VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN, ocitla se Judita s Adrianou ve světě mrtvých.

Změnilo se úplně všechno. Sem se denní světlo dostávalo přes malá zabílená okénka jen stěží.

Ten chlad byl citelný, stejně jako všudypřítomný zápach rozkladu a hniloby.

„Hergot, kdo sem zase leze,“ ozvalo se za rohem bíle vykachlíčkované chodby, která se rozšiřovala do zářivkami chladně osvětlené místnosti. Byla to přípravna. Tady se přebírají těla od pohřební služby a po pitvě i případné identifikaci opět předávají pohřebákům.

Těla se tady i oblékají a upravují.

„Tak kdo je to? Aha, promiňte, paní docentko,“ omlouval se Martin Skružný.

„Je osm, nemáte už otevírat těla na pitevně?“ změřila si pitevního sanitáře přísně Nollová.

„To už je tolik? No vidíte a já se tady ještě párám s tím dědkem, co jsme ho včera pitvali.“

„Tohle přece není vaše práce,“ nedala se Nollová.

„Když voni se nám ti funebráci těch mrtvol čím dál víc bojej,“ zažertoval Martin a podebral pinzetou mrtvole oční víčko, aby ho silou přetáhl přes oko.

„Tak a teď může spát navěky.“

Adriana stála vedle Martina, takže musela vidět, co drží v ruce. Přesto se zeptala.

„To jsou kleště?“

„Ne, pinzeta. Proč se ptáte,“ podíval se na ni překvapeně Martin. „Co bych tady asi tak dělal s kleštěmi,“ zabrblal sanitář a podíval se na funebráka, který stál opodál, a bylo na něm vidět, že je rád, když nemusí tělo upravovat.

Judita si uvědomila, že se dlaněmi dotýká gum svého vozíku. Nechtěla ani domyslet, co všechno se tady denně ocitlo na vykachlíčkované podlaze, která byla po pár metrech prošpikovaná mřížkami odtokových kanálků.

„To nic, já tě budu tlačit,“ odtušila Nollová.

Obě ženy se ocitly v dlouhé, bíle obložené a mírně zakřivené chodbě, ze které je přímý vstup do márnice a nákladního výtahu. Tato chodba je na konci přepažena odemykatelnou mříží, za kterou pokračuje do márnice sousedního Ústavu patologie.

„Tady jsem snad nikdy nebyla,“ rozhlížela se Judita.

„O nic jsi nepřišla. Trochu tomu pomohla až nedávná rekonstrukce,“ pokrčila rameny Adriana.

„Když už jsme tady, můžeme se podívat do márnice?“ neodolala Judita.

„Ale Judi, teď? Teď určitě ne. Přijdeme tak tak na čas. A navíc, vždyť je to jen obyčejná márnice. Co bys tam tak viděla? Vždyť víš, jak je to pořád stejný.“

„Ale já…“

„Někdy jindy, ano?“ odpověděla chladně Adriana.

Judita se nemohla zbavit dojmu, že s ní její zástupkyně mluvila jako s malou holkou. S nesvéprávnou bytůstkou, kterou snad musí vodit za ručičku. Ale nekřivdila jí? Vždyť nebýt Adriany Nollové, nebyla by tu dnes Judita Marková nastupovala do funkce přednosty nejprestižnějšího ústavu soudní medicíny v zemi.

„Co to bylo s těmi kleštěmi?“ zajímala se nová přednostka ústavu.

„Já ti to pak vysvětlím, Judi,“ zašeptala Nollová.

Zastavily se u širokých dveří výtahu.

„Teď už to půjde jako po másle,“ usmála se Adriana.

Judita zvedla hlavu a ustrnula. Přímo nad její hlavou byl velký nápis:

NÁKLADNÍ VÝTAH. POUZE PRO PŘEPRAVU ZEMŘELÝCH. JÍZDA OSOB PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNA.

„To opravdu pojedu tímhle?“

„No jinak to nejde. Teda prozatím. Ale neboj se, my s tím jezdíme všichni.“

Anotace
Kriminální příběh s prvky hororu objevuje pro českou literaturu dosud neznámé prostředí.
Ústav soudního lékařství kdesi v Praze. Ponuře důstojná budova, kam už po celá dlouhá desetiletí vede poslední cesta těch, které zastihla smrt. Přirozená i nepřirozená. Oběti nehod, vražd i sebevražd. Zde se stanoví příčina smrti – Causa mortis. A mrtvý se jen stěží může bránit, je-li pitevní zpráva falešná.
Novou přednostkou ústavu se stává MUDr. Judita Marková, která postupně přichází na to, že za formálně dokonalou fasádou ctihodné instituce funguje skrytá mafie, která zahrnuje nejen soudní lékaře, laboranty a sanitáře, ale také zkorumpované soudce, policisty a státní zástupce.
Když se dr. Marková dostane až k samotnému jádru tohoto zla, hrozí jí vážné nebezpečí, že na ni samotnou bude čekat pitevní stůl.
Citlivé čtenáře varujeme. Vždyť co si například počít s informací, že po pitvě se mozek nevrací do hlavy, ale zašívá do břicha…
Nakladatel: Epocha

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA