Ukázka z knihy Jaroslava Velinského Spravedlivá pistole

Jaroslav Velinský (alias Kapitán Kid) se už za svého života stal mezi českými autory detektivek nezpochybnitelnou legendou. Nyní jeho román Spravedlivá pistole vychází v elektronické podobě u nakladatelství Mystery Press, a to v reprintu prvního vydání.
Kniha obsahuje zasvěcený doslov autorova syna Frederika Velinského.
Všechny čtyři případy Augustina Velikého vyjdou jako ebooky v průběhu několika málo měsíců!

Kdo by neznal detektiva-amatéra Otu Finka nebo penzionovaného kriminalistu Augustina Velikého a jeho svérázné přátele?
Augustin Veliký, legendární detektiv Jaroslava Velinského vystupuje ve vynikajících detektivkách plných svižně odsýpajícího děje, napětí a svérázného černého humoru.

Znovu se tak vrátíme do jednoho nejmenovaného města, v němž se dá velmi snadno rozpoznat severočeský Liberec konce šedesátých let, abychom společně s Augustinem Velikým a jeho bohémskými přáteli, malířem Jozífkem Smetanou a sochařkou Grétou Hornovou, vyšetřili čtveřici zvláštních případů, s nimiž si příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti nevěděli rady.

V reprintech prvních vydání vyjde: Hra na smrt letos v prosinci, Mrtvý z Olivetské hory v lednu 2018 a Krvavá fontána v dubnu téhož roku. Na Vánoce 2018 pak pro fanoušky Augustina Velikého chystá Mystery Press jedno Veliké překvapení

Přečtěte si ukázku z knihy SPRAVEDLIVÁ PISTOLE

Jaroslav Velinský spravedlivá pistoleNekonečně dlouhý muž se slámovými vlasy pil melancholicky vermut na zastřešené terase restaurace V sadech.

Byla to budova jako vystřižená z pohádkové knížky vydané v nakladatelství, které nemá peníze na pořádně ilustrátory. V místě, kde by člověk očekával hlásného s troubou, visel panel s nápisem „Nedělní taneční čaje v PKO – hraje Velký taneční orchestr Závodního klubu ROH Živičné vozovky, řídí Josef Bartoníček“. Před budovou s vysokou věží a zelenými střechami byla konečná tramvaje. O kus dál začínal veliký park, táhnoucí se doprava, směrem k městu až k textilce a doleva plavně přecházející v les. Není nutno vysvětlovat, že se o budovu dělil Park kultury s restaurací. Zatímco okna velkého sálu Parku kultury vedla směrem k tramvaji, okna restaurace poskytovala výhled na zastřešenou terasu a na trávníky, zastíněné korunami vysokých kaštanů.

Byla červnová neděle. Odpoledne.

Svítilo slunce, ale jako skrz záclonu na kuřákově okně.

Počítám, že zaprší,“ řekl zpocený vrchní na adresu nekonečně dlouhého muže se slámovými vlasy. „Neškodilo by to, pane kapitáne.“

Jo,“ kývl dlouhán. „A toho pana kapitána si laskavě zasuňte za klobúček. Připadám si jako pirát na penzi.“

Hehehe,“ udělal vrchní a odpitvořil se vlevo.

Kdybych byl pirát na penzi,“ zabručel pro sebe dlouhý muž, „tak bych mu tuhle přiteplalou břečku vylil do kapsy.“

Pak si zapálil partyzánku a odmlčel se. Vypadal, že si něco myslí.

Drobná blondýnka s obrovitým drdólem, půvabně pokyvujíc zadečkem, vystoupila z tramvaje, přeběhla ulici a vešla skleněnými dveřmi do restaurace.

Sorry,“ řekla dobře vyhlížejícímu muži, který u krajního stolu četl noviny. „Ujela mi tramvaj.“

Muži to nevadilo; zaplatil a oba odešli.

Před restaurací řekl jeden starší gentleman druhému staršímu gentlemanovi: „To byla prdýlka, co?“

Každý měl nějaké starosti, dá se říci.

Například Frédy Šefr, který měl v teleti spravedlivou pistoli.

Nebo Gréta Hornová, která ne a ne kápnout na to pravé.

A kapitán Pařízek, s vermutovým dlouhánem nikterak totožný, náčelník z boží milosti, který ani neměl na co kápnout.

A na to všechno najednou začalo kapat a v kopcích za městem zahuhlal nedočkavý hrom.

A kapalo a kapalo, lilo, prostě svinskej čas.

Aspoň to tak ohodnotil vrchní z restaurace V sadech. Na ubrečené město se posléze snesl milostivý večer.

Poručík Šedivý, zneuznaný detektiv a kádrově znemožněný okrskář, vlezl do lesa u Parku kultury, prošel se mokrými pěšinkami, otočil se u textilky, zahromoval na špatně zářící zářivky, podíval se na hodinky a rozhodl se, že zajde na jedno do restaurace V sadech. Tím dostal život zase nějaký smysl. Šedivý sklepl z brigadýrky vodu, znovu si ji nasadil, posunul pistoli ze zadku na bok a vzal to zkratkou.

No – a najednou to prásklo a zadunělo, v lese to udělalo „chá–chá–á“ a bylo po pivu.

Šedivý vletěl do záhonů, polámal pár pámelníků a zastavil se. Kousek dál od něho bylo místo osvětlené hodinami se čtyřmi ciferníky, pod tím kulatý sloup s plakáty a lavička. A právě tam před třiceti vteřinami někdo vystřelil. Z čeho a kam, na to Šedivý nepřišel. Ale hrom to nebyl.

Tak si napsal, že to bylo ve čtvrt na jedenáct.

Pak to škrtl a opravil na dvaadvacet patnáct.

Stejně to bylo na pendrek.

Možná že by se něco dalo najít v trávě. Patrona, nebo tak. Kdyby lezl po čtyřech. V tom mokru.

Posunul si pistoli ze zadku na bok a šel. Na jeho obhajobu možno uvést, že se podezíravě otočil. Ale až u dveří restaurace V sadech, takže to spíš vypadalo, že se bojí, aby ho někdo neviděl.

Dneska tu máte ňáký slivky,“ zabručel na výčepního.

Stejný jako včera,“ odsekl onen muž.

Šedivý se podrbal za uchem. Třeba tam přece jen něco přehlédl. V tom dešti…

Tak si ty slivky dal ještě jednou.

A v lese u hodin, ukazujících už dvaadvacet čtyřicet pět, zůstaly dvě oči hledící bezvýrazně jedním směrem. To třetí, to nebylo oko.

* * *

Gréta Hornová proflákala odpoledne s rukama vraženýma do kapes měňavého utíkáčku.

Ve městě se nehorázně nudila. Nebýt výstavy odívání, která sem každoročně přilákala milión návštěvníků, v celém tomhle městysu chcíp pes. Včera byla na koncertu v PKO. Pěkně zfušovaná Dvořákova Osmá. Ve volné větě jela kolem tramvaj naložená nedbale složenými mlékařskými konvemi a popelnicemi. Aspoň podle zvuku to tak vypadalo.

Když se Gréta před týdnem hlásila na radnici, stála před skupinovým portrétem konšelů města Antverp. Konšelé zase zírali na Pannu Orleánskou, třímající v ruce pověření z Prahy. Nakonec ji poslali do Pohřební služby, odkud ji růžolící dědeček odvedl ke krematoriu.

Potom pár hřmotných vysloužilých spalovačů mrtvol postavilo lešení kolem kamenného strážce, opřeného o třímetrový meč. Nedávno mu upadla půlka hlavy a to úzce souviselo s Grétinou profesí. Do kádrových dotazníků s gustem psala, že je údržbářkou hřbitovních plastik, a s radostí ukazovala kdekomu svůj občanský průkaz. Byla stále na cestách, protože není místa, na němž by se nenašla hřbitovní plastika. Gréta jim tesala protézy ze všech možných materiálů, pohvizdujíc si přitom symfonické variace.

Konšelé jí zajistili ubytování v hotelu, kde vydržela dva dny. Nesnesla, aby jí někdo stlal postel, když měla chuť ji nechat rozestlanou. Naštěstí se ve městě setkala se spolužákem, Jozífkem Smetanou, kterému na akádě říkali Grand. Smetana zařičel, když mu ukázala občanku, a opatřil jí bleskově podnájem u paní Kořínkové na Husitském náměstí. Gréta se tam nastěhovala s kufrem majzlíků a báchamrů. Pak to šli zapít a skončili k ránu v nádražní restauraci. Smetana byl úplně namol a Gréta úplně střízlivá.

Trénuju to při práci,“ pravila Jozífkovi. „Když dělám na hrobkách, fasuju rum.“

Protože nemohli najít svá bydliště, neunikli pozornosti sličně prouhatého auta s anténou jako na ryby. Když se posádka vozu dosyta vychechtala po zhlédnutí Grétina občanského průkazu, dopravila je milostivě ke Smetanovu ateliéru. Gréta tam ztvrdla, a tak měla hned první den bydlení v novém bytě pěkný průšvih s paní bytnou. Nevěděla, že ji čeká další.

Když přišla neděle, měl Smetana nějaký melouch a Grétě nezbylo než vyrazit do ulic.

Největší zážitek odpoledne bylo hodinové sledování brouka hrobaříka, který si vzal do hlavy, že vyleze po schodech až k bráně městského krematoria. Zdálo se, že pospíchá do zaměstnání.

Gréta se podívala na načaté ucho, kvůli kterému vlastně ke krematoriu zašla, a vrátila se do města.

Lajdala otráveně ulicemi, až začalo pršet. Ukryla se do kina a zhlédla sovětský hudební film. Náležitě pobavena se odebrala domů.

Paní Kořínková byla ještě kdes; Gréta se vykoupala, pro jistotu se otřela vlastním ručníkem a podívala se do zrcadla na své ucourané vlasy. Vypadala příšerně, což ji naplnilo spokojeností, a jako anděl světlem oděný vyrazila do předsíně, aby uspokojila vyzvánějící telefon.

Haló,“ řekla abstraktně.

Kalous věští smrt,“ pravil kdosi na druhém konci drátu.

U hřbitova vrzly dveře,“ odvětila Gréta.

Viděl jsem, jak jste ho zakopávali vedle Magdalény,“ oznámil hlas ve sluchátku.

Snad to bude hyena,“ nedala se zmást nahatá dívka.

V telefonu cvaklo.

V zámku cvaklo hned nato.

No fuj, slečno,“ děla paní Kořínková ve dveřích.

Echm, echm,“ udělal ajznboňák, který otevřel dveře naproti a vyvalil oči.

Paní Kořínková zabouchla dveře a nadmula se.

Gréta se vzdálila do svého pokoje a praštila sebou na postel.

Chechtala se asi půl hodiny.

Takže na žertovný telefonní rozhovor dočista zapomněla.

* * *

Pan Šefr přišel ze sleziny starých osadníků z Tornáda a zastihl paní Šefrovou nad vystydlou večeří. Syn Otakar víc trampoval, než se učil. Pan Šefr ho mohl těžko napomínat v bytě plném vypalovaných placek, samorostů a šerifských hvězd, pamatujících Šefrovic bohatou kovbojskou minulost. Seznámili se kdesi na chatě, Pedro a Anita, a jejich láska nezůstala bez následků. Patnáctiletý následek hrál na kytaru, házel kudlou, točil prádelní šňůrou zvanou spinning a zdárně tak řešil generační problém českého trampingu. Slovo chuligán, v těch letech velmi populární, považoval za smrtelnou urážku.

Panu Šefrovi občas těsně před pohlavkem klesla ruka a paní Šefrová tu a tam ušila vlajku pro Otakarovu osadu, která měnila jména jako psanec na útěku. Nyní se jmenovala Spravedlivá pistole.

Jenže Otakar alias Frédy nebyl v půl jedenácté doma z vandru, a to nebylo normální. Z toho důvodu Pedro Šefr oblékl gumák a mlčky se vydal do deštivé noci s rozžatou smolnicí s dynamkem. Před barákem už týden nesvítila lucerna a chodník vypadal jako scéna z Mlh na blatech. Teď do toho ještě zakvíkala svítilna. Hotová Noc na Lysé hoře.

Dvacet minut cesty od domu č. 27 ve Stanicově ulici končilo město a začínal les. Celá pahorkatina za městem byla panenskou zemí, kam noha turistova nevkročila. Bahniska, balvany, klikaté potůčky, rokle, holé vršky, polomy a minimální počet vládních zvědů, to všechno tvořilo bytelnou rezervaci pro kluky v maskovaných kabátech. Středem toho Eldoráda se klikatila říčka, která se díky svému nesmyslnému směru jmenovala Klikatice; asi deset kilometrů za městem protékala kouzelnou strží. To bylo Colorado Spravedlivé pistole. Nahoře nad údolím, v lese plném podezřelých houštin a zpuchřelých kmenů, stála od všech lidí opuštěná stará chata, pod prohnilým posedem, z něhož bylo vidět údolí Klikatice jako na dlani. To byl Fort Adamson.

Z údolí vedla k chatě jediná cesta, zkroucená a v noci potměšilá, plná nástrah a léček, bludných kořenů a vlčích jam. To byl Šošonský trail.

Lupiči tam bohužel nebyli.

Můžeme se zmínit ještě o další cestě, sjízdné i pro wartburg polesného inženýra Krajiny, ale ta neplatí. Aspoň pro trampy ne. Je prostě moc široká a rovná.

Pan Šefr nedošel ani na konec ulice a potkal Frédyho, takže k přepadení na Šošonském trailu nedošlo. Sugestivní otázka pana Šefra zněla „kdes byl tak dlouho“ a Frédy na to promyšleně odvětil „normálně“.

Potom panu Šefrovi klesla ruka a baterka znovu zakníkala. Vešli do domu a pohrdajíce nebezpečím, vyjeli výtahem do třetího poschodí.

Paní Šefrová postavila ohřát vystydlou bílou polévku s pórkem, naskládala do pařáku knedlíky a Frédy se zeptal otce, jestli se říká Oskalona nebo Askalona. „Kluci se se mnou hádali,“ zdůvodnil to.

Vypukla přednáška.

Frédy zatím usedl k polévce a srkal.

Nesrkej,“ řekla matka Anita.

Hergot, teď se mi přetrhla nit,“ pravil otec Pedro. „Chtěl jsem říct, že teda Askalona byla osada –“

Paní Šefrová vzala Otakarův maskovaný hacafrak, že ho dá usušit, a z kapsy přitom s dutým bouchnutím něco vypadlo.

Ty pitomče,“ děl pan Šefr Otovi a ruka mu poprvé neklesla.

Ota ani nepípl.

Ve světle kuchyňské lampy se to modravě blýskalo a všichni členové Šefrovic gangu měli dostatek odborného vzdělání, aby poznali automatickou pistoli.

Anotace:

Jaroslav Velinský spravedlivá pistoleParta trampů najde v chatě nad městem pistoli a chata pak v noci i s kusem lesa za záhadných okolností vyhoří. V parku kdosi postřelí mladou dívku, tajemný Kalous věští po telefonu smrt a nad vším se vznáší temné stíny zločinů ještě mnohem vzdálenějších. Komu se smrt vyhne – a koho ztrestá Spravedlivá pistole?

První případ Augustina Velikého, kriminalisty na penzi, jeho bohémských přátel malíře Jozífka Smetany a sochařky Gréty Hornové a také nadporučíka VB Dvořáka, který u nich často hledá inspiraci k dalšímu pátrání, nabízí i půl století po svém vzniku svižnou četbu plnou napětí a svérázného humoru, okořeněnou dobovou atmosférou šedesátých let a města pod horami, v němž i dnešní čtenář může poznat Liberec.

Obálka: Daniel Špaček
Formát: e-kniha (epub, mobi, pdf)
Počet stran: 197
Cena: 199 Kč
Nakladatel: Mystery Press

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.