To, co je moje (Anne Holtová)

Anne Holtová To co je mojeNechtěla jsem tuto knihu číst. Z anotace na zadní straně obalu jsem věděla, že jsou v ní únosy a vraždy dětí. A to já nemůžu. To nezvládám. Jsou-li v příběhu obětmi děti, pak já nezvládám takový příběh číst. Později jsem ale na internetu zahlédla o autorce knihy Anne Holtové informaci, že pracovala u policie. A zachvátila mě zvědavost, jak ztvární kriminální pátrání profesionál, člověk, který mohl pozorovat, jak pracuje policie, zevnitř. A tak jsem po několikaměsíčním obcházení nakonec přece jen knihu otevřela.

Mé obavy z toho, že mě ze stránek bude strašit fyzické utrpení dětí, se až tak úplně nepotvrdily. Ano, v příběhu postupně zmizí a/nebo zemřou násilnou smrtí čtyři děti, ale vrah se na nich nedopouští fyzického týrání. Děti jsou vráceny svým matkám mrtvé, bez zjevných známek násilí a soudní lékaři si marně lámou hlavu, co mohlo způsobit jejich smrt. Na těla dětí vrah pokaždé připevní vzkaz pro matku se slovy: „Tady máš, co zasluhuješ.“
Paralelně s touto dějovou linií se v románu odvíjí ještě jedna. Ještě jedno vyšetřování vraždy, která se stala v roce 1956. Mladá univerzitní vědkyně Inger Johanne Viková při sbírání podkladů pro svou sociologickou práci objeví případ, o kterém je přesvědčena, že to byl justiční omyl a že byl odsouzen nevinný.
Inger Johanne Viková se zúčastní jedné televizní diskuse v souvislosti s aktuálním případem únosů dětí a svým vystoupením upoutá pozornost policejního vyšetřovatele Yngvara . Stubø je přesvědčen, že ona je ta pravá odbornice, která by mohla sestavit profil únosce a vraha a, přes její počáteční odpor, ji nakonec získá pro spolupráci. Stanou se z nich dva neobvyklí parťáci.

Jak by se dalo čekat, na konci vyprávění se ukáže, že oba případy, ten aktuální i ten z roku 1956, spolu souvisí. Jenomže způsob, jak se protnou dějové linie na konci, je jako nevkusný dějový obrat z telenovely.
A vyvrcholení děje je zbytečně senzační a nepravděpodobné. Možná to je od autorky pokus o vyšší spravedlnost, o něco jako zásah shůry, ale na čtenáře to spíš působí jako deus ex machina.

Kromě toho jsem nepochopila logiku vraha. Jak přisel na to, že ty vraždy mu pomohou v jeho problému? Šlo snad o magické myšlení? O víru, že když vykoná něco jako rituál, se jeho situace obrátí? Anne Holtová se snaží přiblížit čtenáři psychiku i myšlení vraha prostřednictvím jeho vnitřních monologů, ale mně osobně to nepomohlo pochopit, proč musel spáchat právě tento zločin a právě tímto způsobem.
Nezklamalo mě zprostředkování vyšetřování a práce policie. Jak jsem očekávala, v tomto ohledu vyprávění je realistické a střízlivé. A čtenář sleduje nejenom vyšetřovací postupy, ale i chyby, kterých se dopouští policie.
Velmi zvláštně na mě působilo, že autorka soustavně nazývá hlavní hrdinku celým jménem. Ať se věta týká čehokoliv, hrdinka v ní je zásadně uvedena svými oběma křestními jmény i příjmením. Inger Johanne Viková si sedla. Inger Johanne Viková sebou trhla. Inger Johanne Viková upila kávy. Inger Johanne Viková šla na záchod. (To poslední v rámci nadsázky, samozřejmě).

Nicméně i přes určité výhrady (z nichž největší je naprosté zklamání z konce) musím knize uznat, že je napsána poutavě a čte se rychle.

Originál: Det som er mitt (2001)
Překlad: Klára Winklerová
Knižní klub, Praha 2009
352 stran
www.bux.cz

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.