Autoři: Karl G. a Lilian Fredrikssonovi
(15. května 2010 na Světu knihy předneseno pod názvem:
Místo činu: Švédsko. Stieg Larsson a ti druzí)
Má švédská detektivka nějaký zvláštní zvuk, který je možná lépe vnímán v cizině než na domácím poli?
Švédský čtenář má skoro instinktivní cit pro zvuk britské detektivky, roztomilé vísky v duchu Agathy Christie nebo televizních Vražd v Midsomeru. Americký zvuk se nám zase asi nejvíc spojuje s drsnou klasickou školou Raymonda Chandlera a Dashiella Hametta. Francouzskou detetivku už navždy bude charakterizovat atmosféra Paříže z románů o komisaři Maigretovi od George Simenona: deštivé ulice, malá bistra, čpavý kouř gauloisek.
Co je ale specifického na švédské detektivce? Zní to možná divně a ne moc zajímavě, ale ta otázka má své opodstatnění právě teď. Během několika posledních let totiž zaznamenává naprosto senzační úspěch po celém světě – předtím byla za hranicemi Švédska skoro neznámá.
Náš kolega z Akademie detektivky, literární kritik Bo Lundin přišel s tak skvělou formulací, že na sebe člověk dostane vztek, že ho to nenapadlo samotného. A to je ”prostředí a žaludeční vředy”. Hned to osvětlíme.
Začneme s prostředím. Důraz se klade především na místo, do kterého je vražda zarámována. Nesmíme zapomenout, že Švédsko je velká a řídce obydlená země. Máme jen tři města přijatelné velikosti, zbytek jsou městečka, vesnice, pole, lesy a tu a tam idylické jezero jako stvořené pro vraždu.
Občas tomu říkáme trenterovský syndrom podle stockholmského detektivkáře Stiega Trentera. Vytvořil zvláštní styl kriminální literatury. Své záhady, občas vyumělkované a neúnosně spletité, umístil do neznámých a překvapivých koutů hlavního města, třeba na polozapomenutý židovský hřbitov nebo odstavený přívoz, kterého si nikdo nevšimne, protože takových se mezi ostrůvky kolem Stockholmu pohybuje spousta. Prostředí a atmosféra kolem místa činu jsou pak stejně důležité jako logika řešení zločinu samotného.
Stieg Trenter je jeden z největších detektivkářů Zlatého věku švédské detektivky, který datujeme od konce 40. do počátku 60. let. Druhou je Maria Langová, na svou dobu velmi výjimečná, protože se nebojí dát svým hrdinům i sexuální život Její první kniha z roku 1949 se jmenuje Mördaren ljuger inte ensam (Vrah nelže sám) a základ intriky tu tvoří tajný lesbický vztah dvou hrdinek.
Po čase u ní bohužel tento motiv ochabuje a úroveň románů klesá. Považuje se za typický příklad literatury HIBK (Had I but Known = Kdybych to byla věděla…). Hrdinky opakovaně vzdychají, „Bože, to jsem ale byla husa, kdybych jen bývala věděla, že ve věži číhá vrah, tak bych tam nikdy nešla“. Tenhle typ zoufale hloupoučké ženy by dnes feministky rozhodně netolerovaly, ale k výstavbě intriky se použít dá. Ať už je Maria Langová jakkoliv směšná, i ona je se svým maloměstem Skogou reprezentantem trenterovského syndromu.
Většinou byli autoři zlatého věku se svými maloměstskými záhadami dost banální, postupovali mechanicky, stavěly přehnaně složité intriky, nicméně psychologický náhled a literární vkus je udržely na přijatelné úrovni.
Tolik o prostředí a teď pár slov k žaludečním vředům.
V polovině 60. let ztratila švédská detektivka dech – a bylo to právě kvůli překomplikovaným intrikám v klasické tradici „skládaček” a závislosti na atmosféře maloměsta nebo jako u Trentera maloměsta ve velkoměstě. Když mluvíme o zlatém věku, nemyslíme tím jen detektivky, ale zlatý věk pro nás Švédy všeobecně. Připadali jsme si jako v nejlepším ze všech světů, zajištění a bezpeční v náručí státu sociálních jistot a romány zachycovaly tuhle náladu. Zločin byl jaksi privátní záležitostí – šlo o žárlivost, spory o dědictví a tak podobně. Zločin byl odchylkou a podstatou vnímání zločinu bylo právě to, jak moc kontrastuje s bezpečím. Jakmile se záhada rozluštila, pořádek byl znovu nastolen a všechno zase jako dřív.
Ale pak se v polovině 60. let něco stalo: do zdánlivě bezpečného státu sociálních jistot pronikl velký zlý svět. Otázky velké politiky začaly ovlivňovat švédskou politickou debatu a do švédského podsvětí pronikl nový drsnější typ zločinu. Stockholm přestal být vlídným maloměstem, stával se drsnou mezinárodní metropolí. A zároveň došlo i k nápadné změně v pohledu na zločin a pachatele. Teď to byla spíš oběť soudobé společnosti než špatný člověk. Nesmíme ovšem zapomínat, že doba, o které mluvíme, byla ta „nejlevicovější” doba švédské historie vůbec – hnutí FNL (za osvobození Vietnamu), studentské revolty apod.
Ve švédské detektivce došlo k velkému třesku a vznikl nový vesmír.
Vytvořili ho Maj Sjöwallová + Per Wahlöö svou sérií deseti románů o zločinu počínaje Roseannou (1966). Z toho třesku už se švédský detektivní román nikdy nevzpamatoval, protože tehdy přišel o svou nevinnost. S/W prakticky skoncovali s líbivou příjemnou skládačkou typu Marie Lang.
Tahle desetidílná série je unikátní. Od počátku si dvojice tvůrců předsevzala, že detektivku použijí jako nástroj k odhalování nedostatků švédského státu blahobytu. Motto znělo: „rozpárat břicho idelogicky zbídačelé společnosti”. Celá série předkládá stále zřetelnější obraz zločinu jako funkce společnosti, zločin jako symptom a zločince jako skutečnou oběť.
Ústřední postavou je komisař Beck, loajální, svědomitý, lidsky vnímavý a chápavý policista, který žije jednotvárným životem, má za sebou jedno nevydařené manželství a sní o tom být někde daleko pryč. Právě jeho postavou autoři vnesli do detektivky další důležitý prvek, „žaludeční vředy“. Martin Beck je archetypem švédského policisty se žaludečními vředy – je prvním z řady policistů s věčnou rýmou, žaludečním vředem, problémy s alkoholem, je stresovaný a unavený. Stát sociálních jistot se vymknul kontrole a převálcoval ho.
Kdosi řekl, že v těchto románech se setkáváme s typickým švédským zklamáním, s raněným idealismem. Něco takového se nestává v zemích s otevřeným politickým útlakem, násilím a třídními protiklady. Velké zklamání povstává ze snu, který byl jednu chvíli hodně blízko svému naplnění.
Možná že tohle je součástí švédského zvuku, o jehož vystižení se tu snažíme.
Sjöwallová/Wahlöö bezesporu změnili přístup k detektivce. Jimi se inspirovala většina následujících detektivkářů a oni dva byli vůbec první, kdo tento žánr ovlivnil v celosvětovém měřítku. Jmenujme jen jednoho z jejich následovníků, aby z toho nebyl nezáživný seznam nic neříkajících jmen.
Je to Olov Svedelid s řadou policejních románů o kriminálním komisaři Rolandu Hasselovi. První z nich byl Pohřešovaný z roku 1971. Zajímavé jsou tím, že spojují trenterovské prostředí a žaludeční vředy a la Sjöwallová/Wahlöö. Nosným prvkem je tu smutek nad tím, že starý Stockholm, který Hassel tolik miloval, je pryč. Soukromý zločin vystřídal moderní zločin – výpalné, obchod se zbraněmi, teror, podvody s léky, zločin proti životnímu prostředí, únosy dětí, pojišťovací podvody, vydírání…
A tohle všechno jde podle Svedelida ruku v ruce s drsnější a cyničtější společností dneška. I u něj vidíme dost velkou porci zklamání nad ztraceným snem.
Ačkoliv byla napsána celá řada dobrých a silných románů podobného druhu, začala detektivka počátkem 90.let zase být u konce s dechem.
A tehdy přišel Henning Mankell s Vrahy bez tváře (1991) a kriminálním komisařem Kurtem Walladerem, utrápeným policistou z tradice žaludečních vředů. Henning Mankell patří k hrstce starých studentských revolucionářů z přelomu 60. a 70. let, kteří zůstali věrni levicovému politickému přesvědčení. Mankellovi se podařilo vytvořit něco podivuhodného: zasadil detektivku do jihošvédské prsti a staré trenterovské tradice, a přesto jí dal mezinárodní perspektivu. Autor totiž po větší část roku žije v Maputu v Mosambiku, kde provozuje divadlo. Jako jeden z mála švédských detektivkářů získal ohromný mezinárodní úspěch.
Samozřejmě že sociální a politické klima z dob Sjöwallové/Wahlööho se neudrželo napořád. Nová brutalita švédského podsvětí podryla věrohodnost zločince jako oběti společnosti. Navíc se mezinárodní zločinnost etablovala na úplně jiné rovině: rubem přistěhovalectví do Švédska je i nárůst dříve neznámé organizované kriminality. Často jde o pachatele z dnes již neexistujících balkánských států a války gangů z předměstí pronikají do centra Stockholmu. S touto problematikou se setkáváme třeba u Jense Lapiduse Snabba Cash (česky vyjde pod názvem Rychlý prachy), 2006.
A teď k něčemu velmi zvláštnímu.
V 50. letech napsala jedna ale docela čtivá, nicméně bezvýznamná detektivkářka, Helena Poloniová, řadu knih o paní farářce Bruneliové ze smyšleného městečka Brunnsköping. Prostě třetiřadá Agatha Christie. Zemřela roku 1968 a 30 let po smrti se stala hybnou silou mohutného nástupu žen do detektivního žánru.
V historii detektivky se objevuje řada žen – Agatha Christie, Dorothy L. Sayers, P.D. James nebo Ruth Rendell. Ve Švédsku původně bohatý pramen ženské literatury koncem 90. let skoro vyschl. Pro nápravu téhle anomálie byla založena cena Heleny Poloniové pro „slibnou autorku detektivek“.
První vítězkou se stala Liza Marklundová v roce 1998 s románem Sprängaren (Odpalovač) o teroristickém útoku na právě dostavěný olympijský stadion ve Stockholmu. A to uvolnilo stavidla přívalu detektivek z pera žen: většinou s ženskými hrdinkami a většinou se jim podařilo propojit obě dříve jmenované tradice prostředí a žaludečních vředů.
Hrdinky, či spíše antihrdinky nejsou hloupé husičky, které muži musí zachraňovat ze svízelných situací, ale vzdělané profesionálky, policistky, právničky, novinářky. Archetypem zde je Annika Bengtzonová Lizy Marklundové. Je to reportérka, píše o zločinu, a tak je přirozeně vtažena do zločinů moderního Švédska, jako jsou sexuální vraždy, pornografické bahno, extremismus, teroristické útoky.
Ale, a tady máme opět žaludeční vředy, je také matkou od malých dětí a musí se umět vypořádat s rodinou a manželskými problémy, s hádavým manželem i přezíravými mužskými kolegy.
Většina autorek je pevně spjata s konkrétním geografickým prostředím. Dokonce se na tomto poli objevila tendence nazývat je královnami detektivek z Marstrandu, Fjällbacky, Gotlandu, Göteborgu, jako ve středověkém systému malých království.
Tou asi nejzajímavější autorkou je Åsa Larssonová. Její Rebecka Martinssonová, která se poprvé objevila ve Sluneční bouři (2003) – a právě vyšla česky – je inteligentní, ale citově chladná workoholička, silná, ale zranitelná. Vrací se do Kiruny svého mládí na úplném severu země, kam ji zavolá její sestra, když dojde k vraždě v církevním shromáždění zvaném Křišťálová církev, kam kdysi sama patřila. Åsa Larssonová pokračuje v tradici žaludečních vředů, ale dává jí nový rozměr – odvažuje se přitakat náboženské víře i duchovnu, dokonce i nadpřirozenu, což by dříve nebylo pro tak racionální žánr, jako je detektivka, považováno za přijatelné. V jejím podání to však působí naprosto přirozeně.
Tedy shrňme to. Jsou to silné ženy, dokáží jednat, jsou oddané své práci, svým způsobem patří do tradice žaludečních vředů, tedy metaforicky – jejich život a boj proti zločinu je ovlivněn problémy s manželi, nepříjemnými šéfy a vůbec celkově postavením ženy. A zároveň se hlásí k tradici prostředí.
Jaký tedy v tomhle všem najdeme specifický švédský zvuk?
Do jisté míry je to švédská rozlehlost a malost. I švédská velkoměsta jsou ve srovnání se skutečnými velkoměsty malá. Tady se zřejmě velký svět nechal okouzlit malou načerveno natřenou dřevěnou chaloupkou v lese u modrého jezírka a ohromnými pustinami všude kolem. Tenhle malý svět se dá přehlédnout a kontrolovat a pořád je vystavován více či méně temným hrozbám.
Dnes mají každodenní mrzutosti a domácí svízele v detektivce své samozřejmé místo, očividně více než v jakémkoliv jiném literárním žánru – i to je jedním z charakteristických rysů. Švédská detektivka se podstatně víc zajímá o společnost než anglosaská a je realistická v tom smyslu, že popisuje kriminalitu, která by mohla ohrozit kohokoliv.
Dnes asi není společenskokritická stejným způsobem jako v době Sjöwallové/Wahlöö, ale přesto líčí společnost velmi angažovaným a burcujícím způsobem s problémy, jako je šikana, násilí na ženách, organizovaný zločin.
Kdosi řekl, že švédská detektivka vykazuje „zvláštní a výjimečný strach o společnost, je sebekritická, až sebetrýznivá, dostává se skoro k popření života.“
Počínaje Martinem Beckem se do detektivky dostávají kriminalistovy osobní problémy. Navzdory nástupu organizovaného zločinu leží těžiště stále na tak zvaných švédských hodnotách: sociální zabezpečení, péče o ty, kteří zůstali na dně či okraji společnosti a dokonce sem patří i životní prostředí.
Závěrem bychom se chtěli dotknout toho nejpodivuhodnějšího, co se událo na švédském i mezinárodním detektivním trhu – tedy naprosto neuvěřitelného úspěchu Millenia od Stiega Larssona. Jak to vysvětlit?
Na první pohled není na jeho knihách nic zvláštního, dokonce jsou zbytečně dlouhé a byly by si zasloužily šikovného redaktora a pořádné krácení.
Možná že tu jde o mýtus Stieg Larsson: tedy o odvážného a neúplatného bojovníka proti rasismu, pravicovému extremismu a útlaku žen, který vydával vlastní neziskový časopis Expo a na vrcholu úspěchu zčista jasna zemřel.
V každém z dílů trilogie se zaměřil na různé společenské problémy a čtenáři dal možnost seznámit se prostřednictvím zasvěcených popisů s různým prostředím. Stieg Larsson měl mimořádně hluboké znalosti o fungování bezpečnostní služby,o nedostatcích ve švédském politickém a právním systému, o fašistických seskupeních a organizovaném zločinu. Provedl důkladnou analýzu švédské společnosti a věnoval se důležitým problémům naší současnosti. Jenže to o moc napínavější nebo dokonalejší než mnohé jiné švédské detektivky není.
Hlavní osoba Mikael Blomkvist pracuje v časopise Millenium, který v mnohém hodně připomíná Larssonovo Expo, a pak člověk skoro nevyhnutelně vnímá Mikaela Blomkvista jako jakési Larssonovo alter ego, nebo možná jako Stiega Larssona, jak on sám by se rád býval viděl. Je neúplatný, čestný, neúprosný a vyrovnaný, inteligentní a obrovsky vyčnívá nad velkými i malými podvodníky, s nimiž je neustále konfrontován. To je bezesporu slabost Millenia, že dobří jsou nekonečně dobří, šlechetní a inteligentní, zatímco zlí jsou hloupí, zkorumpovaní a nekompetentní způsobem, který se moc neslučuje s tím, že se jim dlouho a docela úspěšně dařilo provádět své nekalosti.
Takže co na těchto třech knihách najdeme: tradiční švédskou společenskou kritiku, jsou neúměrně dlouhé, galerie postav je stereotypně rozdělená na špatné a dobré, jsou nápadně politicky korektní. Při pouhé myšlence na něco takového asi začnete zívat.
Ale on taky stvořil – ať už to bylo vědomě či intuitivně, to už se nikdy nedozvíme – postavu, která knihám dala šťávu, svérázného génia, Lisbeth Salanderovou, naprosto nepravděpodobnou postavu. Je to přírodní tvor, byla zbavena svéprávnosti, základní školu nedokončila, je bisexuální, tetovaná, má piercing, dělá potíže a je bezohledná, ale je to neuvěřitelně šikovná počítačová hackerka a je tak geniální, že jen tak mimochodem vyřeší Fermatovu teorému, o niž se matematici pokoušeli staletí, je dcerou nájemního vraha z KGB a kdovíco ještě. Naprosto nepravděpodobná, ale vylíčená způsobem, který boří všechny hranice rozumu a hranice toho, co si může dobrá společenskokritická detektivka dovolit.
Takže co je švédská detektivka, provedeme-li kriminálně technickou analýzu jejích součástí? Žaludeční vředy a prostředí? Ano, ale najednou se v tom objeví iracionálno, a to pozvedne průměrnost k novým, netušeným výškám – přijde jedna taková Lisbeth Salanderová, která jako kdyby vyskočila přímo z Larssonova podvědomí, a to bylo možná daleko iracionálnější, než si vůbec dovedeme představit.
(Centrum detektivky děkuje autorům Karlovi a Lilian Frederikssonovým ze Švédské detektivní akademie za svolení k publikování a paní Dagmar Hartlové, která přednášku tlumočila a moderovala, za její zprostředkování.)
