Seance smrti (Arnaldur Indriðason)

V září 2010 vydalo brněnské nakladatelství Moba Seanci smrti, v islandštině jde o osmou ze zatím jedenácti knih s policistou Erlendurem.

Bez pomoci kolegy Sigurdura Óliho a kolegyně Elínborg, kteří se knihou tentokrát jen mihnou, se pouští do vyšetřování sebevraždy jisté Marie, která se zabila v prázdninovém domě u jezera v islandském národním parku Thingvellir, zatímco její manžel pobýval v Reyjkjavíku. Objevila ji její kamarád Karen, která si v něm chtěla odpočinout od pracovních povinností. Právě ona pomůže Erlendurovi odpíchnout se ve vyšetřování činu, který se zdá být naprosto bezdůvodným. Marii zemřela na rakovinu matku, s kterou se chtěla po smrti spojit, a dokonce kvůli tomu navštěvovala médium. Zájem o posmrtný život je tak zmiňován každou chvíli. Navíc když byla Marie ještě malá, na jezeře zemřel její otec. Ostřílení čtenáři detektivek už mohou v duchu uvažovat, jestli se opravdu jednalo o nehodu a jak seance, které se Marie účastnila, souvisí s důvodem k sebevraždě.

Kromě toho Indriðason rozvíjí i linii vedlejších případů: Erlendur se věnuje i své posedlosti, pátrání po dávno zmizelých lidech. Mladíka, jehož otec umírá, a Erlendur by mu rád konečně pověděl, co se stalo s jeho synem, a jedné dívky. Oba nezávisle na sobě beze stopy zmizeli a jejich těla se nepodařilo najít.

Ani tentokrát nejsou čtenáři ochuzeni o nahlédnutí do soukromého Erlendurova života. Mnoho let rozvedený, žije osaměle ve svém bytě a dozvídáme se, že zatím nikdy neopustil Island, i když by ho jeho přítelkyně Valgerdur ráda nalákala na Kanárské ostrovy. S námahou se jí podaří dostat Erlendura akorát na divadelní představení, přičemž kultura není zrovna jeho šálkem čaje. Erlendura navštěvují jeho děti: bývalá narkomanka Eva Lind a ze závislosti na alkoholu se léčící syn Sindri Snaer. Eva by navíc byla ráda, kdyby se Erlendur sešel s její matkou, do čehož se mu vůbec nechce. Zmiňován je znovu i jeho bratr, který když byli malí chlapci, zmizel ve sněhovém závěji.

Anglickou organizací CWA byla kniha společně s dalšími tituly (mj. larssonovskou Dívkou, která kopla do vosího hnízda) nominovaná na Duncan Lawrie International Dagger za nejlepší zahraniční detektivku. Pro mne trochu překvapivé.
Kniha obsahuje klasické motivy erlendurovské série: případ související s minulostí, retrospektivní pasáže, atmosféru Islandu, nahlédnutí do Erlendurova neveselého osobního života. Právě u osobního života (děti, zmizelý bratr) působí kniha, jako kdyby bylo všechno při starém, oproti předchozím příběhům nedošlo k nějakému výraznému posunu a pasáže byly tak trochu pořád o tom samém.
Detektivní zápletka točící se kolem zájmu o posmrtný život se dosti vymyká a s klidem ji jde označit za hodně originální, ale na dvě stě čtyřiceti stranách (českého vydání) by se dala více rozvést, nebo kniha zkrátit. Především zhruba poslední čtvrtina knihy by si zasloužila proškrtání. Karty už se zdají být poměrně odhaleny, stránky ale stále přibývají, přičemž si příběh drží pomalé tempo celého svazku.

Rád jsem si přečetl další temný případ z Islandu, zároveň ale mám pocit, že knihu Arnaldur (připomínám, že na Islandu si lidé tykají a používají křestní jména) mohl napsat lépe a nepovedla se mu taková lahůdka, jako jsou Severní blata nebo Hlas.


Originál: Harðskafi (2007)
Překlad: Alena Opletalová
Vydalo nakladatelství Moba, Brno 2010, edice Severská krimi
240 stran
www..mobaknihy.cz

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA


Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR