Rozhovor s Pavlem Jansou

ROZHOVOR S PAVLEM JANSOU, KTERÝ SVOJÍ DETEKTIVKOU MALÉR PANA MAHLERA (MOBA 2007) ZVÍTĚZIL V LITERÁRNÍ SOUTĚŽI O POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE 2007 

Pavel JansaPane profesore, kdy jste vlastně začal psát detektivky?
Nepíšu detektivky v pravém slova smyslu. Spíš bych řekl, že moje romány mívají kriminální zápletku.

Je v tom nějaký podstatný rozdíl?
Z mého pohledu ano. Za prvé jsem napsal i knížky, ve kterých se vůbec nemorduje. Za druhé je detektivka a detektivka. Jsou prostoduché škváry i díla Chandlerova, Hammetova nebo Simenonova. Nejlepší detektivky snesou srovnání s každou velkou literaturou. I v nich se autor prostřednictvím fiktivních hrdinů fiktivního příběhu pokouší sdělit, jak vidí náš ne vždycky zrovna jednoduchý svět. Pokud někdo ohrnuje nos nad dobrými detektivkami, není mu pomoci. Je to snob nebo blb. Většinou obojí.

Zakládáte si tedy na tom, že jste v první řadě romanopisec a teprve potom detektivkář?
Zakládám si na tom, že se držím při zemi. Jsem prostě starý medicinman, který si občas pro vlastní potěšení „střihne“ román.
Jen pro vlastní potěšení?
Francouzská dívka Františka Saganová si prý odmalička psala do tlustého sešitu, který nesl nadpis „Soběpsaní“. Moje romány jsou taky „soběpsaní“ – o zločinu, trestu a pomstě, ale i o závisti, o touze po penězích, sexu a moci. Okolo toho se odjakživa točí úplně všechno.
Na vznešené ideály tedy moc nedáte?
Pod pláštíkem vznešených ideálů se skrývají nejzhovadilejší zločiny.
Jste pesimista?
Jsem dvacátým stoletím poučený realista.
Zamluvili jsme ale to, kdy jste začal psát.
Hodně pozdě. Psal jsem jenom odborné medicínské věci a až těsně před padesátkou jsem zkusil detektivku. Mojí prvotinou byl pejprbek Začalo to Belmondem, vydaný v Magnet Pressu v roce 1991. Pak následovaly další sbírky povídek a několik novel a až v roce 1999 jsem sebral odvahu na promyšleněji koncipované romány. U Šulce a spol. mi jich vyšlo šest: Nejlepším se neodpouští, Muži žijí dvakrát, Tajnosti Renaty L., Příliš krátké známosti, Účtování a Ďábelské puzzle. Jednu objemnější knížku jsem vydal i v olomoucké Epavě (Mizerové) a teď po sobě i dvě věci v MOBĚ (krimi Malér pana Mahlera a humorný příběh Mít své dny). Další ne tak docela tradiční detektivka – Poslední waltz – vyjde v zelené řadě MOBY co nevidět.
Hovoříte o románech. Který je váš nejoblíbenější?
To je těžké… Ale když už musím odpovědět, tak asi Kunderův Valčík na rozloučenou.
A detektivka?
Zábranova trojdílná Vražda pro štěstí, se zárukou a v zastoupení.
A co třeba vaše oblíbená filmová detektivka?
Past na Popelku natočená Cayattem podle novely Sébastiena Japrisota.
Co si myslíte o současné české detektivce?
Když si chci fakt „počíst“, sahám spíš po starších knížkách.

Po kterých?
Po Zábranovi, Erbenovi, Proškové. I po Kačírkové z dob, kdy začínala. Z novějších mám rád Městečko jako malované nedávno zesnulého Pavla Frýborta. Čtu samozřejmě i zbrusu nové detektivky, ale připadají mi většinou jako polotovary. Dobře vymyšlené, hůř napsané.

A co když namítnu, že mají spoustu čtenářů?
V Americe zase spousta lidí věří, že je Země placatá. Když si koupím Pawlowskou a nechám ležet Kunderu, vypovídá to o mně, nebo o Kunderovi? Hlasováním zedníků ještě nevznikne Michelangelo.

Co tedy podle vás současné české detektivce chybí?
Pochopení, že sebelepší nápad sám o sobě nestačí. Že to chce slovní zásobu, jistou obratnost, styl, zvládnutí vypravěčských postupů, i trochu té literární teorie. A – marná sláva – autor nemůže mít jen „načteno“, ale musí mít i „nažito“.

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA


Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR