Posmrtná zpráva (Barbara Cleverlyová)

Barbara Cleverlyová Posmrtná zprávaBurgundsko, Francie, v blíže neurčených dávných časech. Na konci léta jsme svědky pohřebního rituálu, kdy se celá vesnice loučí s milovanou ženou. Ta je pohřbena spolu se svým psem v jeskyni nad vesnicí…

Burgundsko, 1926. Anglický archeolog Daniel Thorndon se v noci tajně vyplíží z jakéhosi domu. Jeho cílem je vhodit dopis a pohlednici do poštovní schránky. Správně tuší, že by mohl být sledován. Pohlednici se mu podaří odeslat, dopis je však jen návnada. Vzápětí po tom, co pohlednice skončí v útrobách schránky, se Daniela zmocní dva neznámí muži a podříznou mu hrdlo.

Oxford, 1927. Dívka z vyšší společnosti, bývalá studentka archeologie, Laetitia Talbotová, si právě drobným vydíráním bývalého profesora vymůže dobrozdání pro účast na vykopávkách ve francouzském městečku Fontigny. Více než staré amfory a základy domů ji však zajímá, kdo zabil jejího kmotra. Ano, tušíte správně, je to Daniel.

Nečekanou náhodou dokonce Laetitia získává doprovod. Ze dna společnosti totiž pomůže ztroskotanci jménem William Gunning. Tento muž, bývalý vojenský duchovní, se zalíbí jejímu otci, a ten ho za slušný plat jmenuje Laetitiiným ochráncem na cestu do Francie.

Fontigny je sice idylické městečko, ale hned od příjezdu jsou Laetitia i její nový přítel sledováni. Laetitia začne pracovat na vykopávkách pod vedením amerického archeologa Charlese Paradeeho. Za dramatických okolností se seznamuje s hrabětem Edmondem d’Aubec z nedalekého zámku. Tento muž nemá zrovna nejlepší pověst, a nevylepší ji ani, když před zraky kavárenských hostů nemilosrdně zbičuje mladíka Paula. Ten je brzy nalezen mrtvý, zpola zahrabaný v jednom z výkopů. U sebe má Danielovu peněženku…

Přiznám se rovnou, že nejsem přítelem „detektivů v sukních“. Neoslovila mě ani slečna Marplová, ani Jessica Fletcherová ze seriálu To je vražda, napsala. Jsou mi cizí anglické dívky z vyšší společnosti, stejně jako doba, ve které se příběh odehrává. Nicméně se pokusím o co nejobjektivnější recenzi…

Předně, děj je vyprávěn velice složitě. Nejde rozhodně o nějaké lehké, oddychové čtení k vodě. Na 360 stranách se toho dějově stane poměrně málo. Kniha obsahuje spoustu pasáží hlubokomyslných filozofických, historických i náboženských úvah. To všechno už tu bylo, ale mnohem zajímavěji (čti srozumitelněji) vyprávěno, navíc povětšinou s přímou souvislostí s dějem knihy. Během čtení tohoto románu jsem se však několikrát přistihl, že si říkám ‚no dobře, ale jakou to má s dějem souvislost?‘. Pokud čekáte, že se spojitost začne postupně objevovat během příběhu, budete patrně zklamáni. Tedy alespoň já souvislost netušil až téměř do samotného konce.

Dalším problémem je spád. Ten by přeci jen detektivka mít měla. Prolog je v podstatě nezáživný a čekáte, co se z něj vyklube. Vražda Daniela je zajímavá, ale v okamžiku, kdy se z fiktivního Fontigny přesunujeme do Anglie a poznáváme Laetitii, která se svou kamarádkou osnuje detektivní výpravu do země galského kohouta, začínáte zívat nudou. Ani ve Francii, kde se zbytek děje odehrává, to není lepší. Akci většinou vystřídá několikanásobně delší barvitý popis vůní, pocitů a míst. Když už dojdou barvy a vůně, přicházejí desítky stran různých akademických debat. Když už mi do konce knížky zbývalo nějakých 30-40 stran, divil jsem se, že rozuzlení stále nepřichází. ‚Jak to autorka stihne?‘ říkal jsem si. ‚Už na to moc stránek nemá‘. Vyvrcholení nakonec přijde, ale celé to dělá dojem, jako kdyby si spisovatelka najednou řekla ‚Dobře, teď už to honem nějak uzavřít‘.

Ale abych napsal i něco pozitivního, napíšu to asi takto: pokud by měl být román zfilmován, musel by se režisér s kameramanem soustředit především na barvy a pocity. Vůně se na plátno ani do knihy přenést nedají, ale přesto je při čtení knihy téměř cítíte. Vznikl by patrně film s krásnou kamerou, hýřící teplými barvami pozdního léta, ze kterého byste cítili rozpálená pole i chlad kamenných domů, vnímaly praskot dřevěných podlah, působivost zámecké knihovny, prach archeologických vykopávek a všude přítomnou potencionální hrozbu ze zámku tyčícího se nad městem.

Otázkou zůstává, pro koho je román určen. Pro milovníky historie? Pro nadšence do archeologie? Pro fanynky dívčích románů? Milovníky detektivek? Mám pocit, že kdyby se výše zmínění sešli u jednoho stolu, každý z nich by patrně dostal jen neuspokojivou část jídla a odešel by hladový. O archeologii se toho zase tak moc nedozvíme, co by řekli historici, nevím. Na „dívčí román“ je to moc strohé, o detektivní stránce jsem již psal. Směsice žánrů není nic neobvyklého, ale tady to prostě nějak nefunguje.
Britská autorka Barbara Cleverlyová se ve své tvorbě věnuje psaní detektivek pouze z dvacátých let minulého století. Přivedl ji k tomu možná nález na půdě jejího domu, kdy objevila starou truhlu plnou zažloutlých fotek dávných i nedávných příbuzných. Některé z nich se staly předobrazem postav jejích knih. S archeoložkou Laetitií Talbotovou vyšel česky ještě román Diův hrob. Kromě toho se věnuje psaní série románů s inspektorem Scotland Yardu Joe Sandilandsem (česky vyšel titul Soukromá válka).
Originální titul: Bright Hair About the Bone (2008)
Vydáno: Bantam Dell, New York (2008)
Přeložila: Edda Němcová (2010)
Vydání v České republice: Olympia (2010)
www.iolympia.cz
360 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA