Ostrov kostí (Imogen Robertsonová)

Imogen Robertsonová Ostrov kostíTřetí napínavé dobrodružství pátračského tandemu Westermanová – Crowther je konečně tady! Vynikající detektivní román z 18. století volně navazuje na Nástroje smrti a Anatomii vraždy.

Pokud si Gabriel Crowther myslel, že unikne před svou minulostí změněním jména a úpornou snahou zapomenout, tak se pochopitelně mýlil. Při předchozích vyšetřováních na studovaného anatoma a nespolečenského morouse vyplavaly věci, které už si nikdy nechtěl připomínat – ale byly jen lehce nastíněné, jen jako zajímavost k hlavní dějové lince. Předchozí dva romány také víceméně dominovala madam Westermanová, notně nekonveční dáma se smyslem pro dobrodružství, ale nyní došla řada i na Crowthera. A historie jeho rodiny, předtím jen naznačená, se tu ukáže v plné své tragédii.
Ne že by to bylo až tak smutné líčení, protože autorka opět nasadila svůj mírně ironický styl, při kterém vám občas samovolně vyjíždějí koutky do pousmání.

(„Pan Quince, postavou i výrazem v obličeji nápadně podobný vejci, které se naučilo, jak se váže vázanka,…“)

Tragický je prostě ten příběh už ze své podstaty – otcovražda, bratrova poprava, hanba před světem… A k těmto vzpomínkám se teď učenec vrací, nijak zvlášť nadšen…
Na panství Silverside, které dřív patřilo Crowtherově rodu a které prodal zbohatlíkům, je krásné jezero s ostrůvkem. Na ostrůvku je hrobka dávných šlechticů a nikdo mu neřekne jinak než Ostrov kostí. Když však chce současná majitelka paní Briggsová nechat ostatky přemístit, najde se v hrobce ještě jedno tělo, mnohem mladší než kosti lenních pánů. A protože je na sídle hostem i Crowtherova sestra Margaret se synem, je hned jasné, pro koho pošlou, aby vyřešil zapeklitou hádanku: duo Crowther + Westermanová je pro takové morbidní záležitosti přímo stvořené…
A tak se v červenci roku 1783 sjede vybraná společnost na panství v Cumberlandu – Harriet Westermanová se synem a jeho učitelem Quincem, hostitelka paní Briggsová, Crowther se tu po třiceti letech setká se svou sestrou vicehraběnkou a seznámí se svým synovce Felixem, který po něm jednou zdědí titul. Zatím je to ale jen užvaněný hejsek a takových má Crowther plné zuby.
Zpočátku se zdá, že se celou dobu bude řešit jen otázka onoho těla navíc a záležitostí s ním spojených, které se staly před dobrými šedesáti lety a figurovaly v nich zrádci krále, Crowtherův otec atp. To by ale nebyla Robertsonová, aby nepřihodila pár záhad navíc, tudíž bude osazenstvo panství nuceno vyřešit i smrt jistého rakouského gentlemana, plus očistit z oné smrti neprávem obviněného. Plus zachránit náhodného svědka…
Ale předtím se Crowther konečně postaví svým nočním můrám a pokusí se rozluštit události, které ho před třiceti lety přiměly vzdát se titulu barona z Keswicku…

Detektivní duo Westermanová a Crowther stále baví, ať vyšetřují v jakémkoli prostředí – na domácí venkovské půdě, v londýnském divadle nebo v lesnaté krajině plné pověr a čarodějnic. Navzdory svým rozdílným povahám se skvěle doplňují v osvědčené kombinaci chladný rozum/empatie a emoce. Co však mají společného a čím jsou sympatičtí čtenářům, je jistá vyděděnost, pocit, že nedokáží zapadnout do společnosti sevřené etiketou a konvencemi. Ačkoli Crowther tam vlastně ani patřit nechce.

(„Crowther se jen odvrátil a mračil se oknem na kočičí hlavy ve dvoře. Jeho pohledu si všiml jakýsi malý chlapec a raději se honem přitulil k sukni své matky.“)

Autorka s oblibou rozvětvuje vyprávění dalšími postavami, jejichž vlastní příběhy pak v důsledku celé jednání ovlivní dosti fatálně – takové vedlejší postavy pak obvykle proplouvají do dalších dílů. Nepřímo tu tedy bude figurovat i londýnská věštkyně Jocasta z druhé knihy, protože v lesích kolem Silverside žije její příbuzný, léčitel Casper, který bude hrát v románu důležitou roli. A mnohem větší prostor v Ostrovu kostí dostane i Stephen, devítiletý syn paní Westermanové, pro kterého je výlet do Cumberlandu úžasným dobrodružstvím a ne tak úplně chápe, co temného se kolem něj odehrává.
Závěrečné kapitoly připomenou čtenářům, že Imogen Robertsonová nepíše jen romány s brilantně vykreslenou společností 18. století, zaplněné živými a plnokrevnými postavami, ale i strhující thrillery, jejichž pomalé nabírání tempa a adrenalinu je naprosto návykové. Takové kombinaci se nedá odolat…
Co se detektivní zápletky týče, nepatří k těm, která by zanechávala stopy a umožňovala čtenářům odhalit vraha dříve, než je záhodno. Však jsou tu také jen dvě mrtvoly, které od sebe dělí šedesát let, a i když motivy k té starší byly poněkud spletité, umožnili alespoň Crowtherovi dosyta využít svého studia anatomie. Jeho metody byly na svou dobu možná pohoršující, ale dnešní čtenáři v nich bezpečně poznají zárodky forenzních postupů, jaké jsou teď běžné nejen v seriálu Sběratelé kostí – včetně vyvařování měkkých tkání z kostry. Viz paní Westermanová: „Začínám být ráda, že vám kuchařka nepůjčila svůj nejlepší hrnec.“

Dvě dobré zprávy nakonec: zbývá ještě čtvrtý román k přeložení (Circle of Shadows) a autorka prý pracuje na pátém…

Originál: Island of Bones, 2011
Překlad: Ina Leckie
Vydala: Jota, Brno 2014
396 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.