Než pomine tvůj hněv (Åsa Larssonová)

Asa Larsson Než pomine tvůj hněvSedmnáctiletá Wilma se jde se svým o rok starším přítelem Simonem potápět na zamrzlé jezero. Hledají vrak starého letadla, o kterém se nedávno dozvěděli. A je to také poslední věc, kterou v životě udělají. Nejprve se přetrhne jistící lano, a když se chce Wilma vynořit, zjistí, že jsou na díře v ledu položené dveře a kdosi na nich stojí. Vzduch rychle dochází…

Zas se ocitnu pod zelenými dveřmi. Tluču do nich. Buším. Škrábu.
Musí existovat jiná úniková cesta. Místo, kde je led tenčí. Kde ho dokážu rozbít. Znovu odplavu pryč.
Ale běží za mnou. Je to vůbec muž? Přes průhledný led ho vidím rozmazaně. Navíc zespodu. Celou dobu je nade mnou. Mezi vlastními výdechy, které mi duní v uších, slyším na ledu jeho kroky.
Str. 19 

Později nachází osamělý muž žijící v chatě na břehu jezera v řece mrtvolu mladé dívky. Je to Wilma. Vyšetřování se ujímá prokurátorka Rebecka Martinssonová, spolu s vyšetřovatelkou Annou-Marií. Ani jedna z nich to nemá v životě lehké. Rebecka nedávno zastřelila v sebeobraně několik lidí. Nyní žije ve městě Kiruna na severu Švédska a řeší problém se svým přítelem Månsem, který žije ve Stockholmu a rád by měl Rebecku u sebe. Annu-Marii zase viní její kolega Sven-Erik z neuváženého jednání, když se kvůli jejímu zbrklému chování před rokem zapletli do přestřelky.
Smrt Wilmy vypadá zpočátku jako nehoda při potápění. Pak však Rebecka nechá díky podivnému snu udělat důkladnou pitvu, díky čemuž se zjistí, že se dívka neutopila v řece, ale v jezeře. Ale proč by ji někdo přenášel? A kde je Simon? Pátrání odhaluje další nitky. Wilma žila na venkově spokojeně se svou babičkou Anni. Nedaleko ale bydlí Anniina sestra Kerttu s manželem Isakem. Ten vlastní autodopravu, kterou teď vedou jeho dva synové Tore a Hjalmar. Tato rodina je obávaná po celém kraji — nikdy neudělali nikomu nic dobrého a jejich nevybíravé obchodí praktiky jsou známy široko daleko. Brzy se ukazuje, že je to nejspíš právě tato rodina, která má prsty ve Wilmině smrti… Koho a čím ale mohla mladá dívka ohrozit?
Příběh, který začíná téměř idylicky, v zasněžené zimní krajině, brzy odhaluje propojení do dávné minulosti. Pod zdánlivě ospalým životem v místních usedlostech koluje dávná nenávist a obavy. To vše kontrastuje s barvitým popisem přírody pomalu se probouzející ze zimního spánku.
Vítr ospale šumí v korunách borovic. Jako Anniina dřevěná naběračka na pánvi. Větve se kývají sem a tam. Nekladou odpor. Nechají se kolébat. Ještě nedávno se mu zdálo, že ho ptačí zpět tahá za uši. Znělo to, jako když se o sebe brousí dva nože. Teď to zní úplně jinak. Ptáčci cvrlikají a švitoří. Někde v dálce klove do stromu datel.
Str. 221 

Než pomine Tvůj hněv (jde o citát z Bible) je velice zvláštní a neobvyklý příběh. Ne že bychom tu už neměli potápění a hledání různých vraků, které — jak ostatně mnoho hrdinů z jiných knih ví — může být velice nebezpečné. To nemám na mysli. Åsa Larsson v doslovu píše, že sama vždy věřila na to, že tento život není jediný, který máme, že ještě něco dalšího po něm musí následovat. A tak jsou některé pasáže knihy vyprávěny v první osobě samotnou zemřelou Wilmou („Myslím na den, kdy jsem zemřela.“), zatímco děj ostatních je vyprávěn ve třetí osobě. 
Vlastně, psát o detektivce není úplně přesné. Pachatel je v podstatě známý už od nějaké poloviny příběhu, pak jde jen o to, proč a kde to všechno vzniklo. Autorka se ve svém čtvrtém románu pouští do pochmurné ságy jedné rodiny, kdy zlo plodí zase jen zlo. Při svém vyprávění se opírá o některé méně známé skutečnosti z druhé světové války, kdy řada místních lidí poskytovala služby Němcům, například autodopravci vypravovali transporty na východní frontu a švédské dráhy nepřepravovaly jen Němce jedoucí nebo se vracející z dovolenek. Autorčin jmenovec Stieg nám kdysi ve své trilogii Milénium poodhalil některá fakta, která většina lidí nejspíše o této skandinávské zemi nevěděla, nyní se možná dozvíme zase o něco málo víc.
Ale Hněv je především krimi román s velkou dávkou citu pro psychologii jednotlivých postav. Bohužel většina těch sympatických nemá vůči chladnokrevnému zlu téměř šanci. V závěru knihy se ještě Åsa zamýšlí nad tím, co je vlastně skutečný trest a zdali musí být vždy v podobě odsouzení a vězení. K tomu připojme něco málo úvah o touze a vůli postavit se chování, které se od nás očekává a kterému se s postupem času hůř a hůř bráníme.
Jak nejlépe závěrem zhodnotit knihu? Příběh s prvky tajemna, atmosféra končící zimy, postavy s temnými osudy, vlekoucími se z dávné minulosti. Poměrně dojemné je závěrečné vyznění, které nám napovídá, že bychom v životě neměli propást některé dobré skutky, o kterých víme, že bychom je měli udělat, jen se nám do toho z různých důvodů nechce. Takový závěr knihy mi byl sympatický.
Sedím v Anniině parádním křesle a uvědomuji si, že jsem ji milovala. Nikdy jsem jí to neřekla. Možná proto, že jsem na to slovo alergická, protože máma ho opakovala nejmíň stokrát. To je celá ona, jako ptáče s věčně otevřeným zobáčkem. Stejně jsem to měla Anni říct. Vždycky když Anni seděla na lavici v kuchyni s nohama nahoře a pokoušela se je trochu promnout, měla jsem jí je namasírovat. Měla jsem jí kartáčovat vlasy. Měla jsem jí večer pomáhat nahoru do schodů. Tenkrát jsem si to neuvědomovala. Ležela jsem na posteli a poslouchala muziku.
Str. 271 

Originální titul: Till dess din vrede upphör (2008)
Vydáno: Albert Bonniers Förlag (2008)
Vydání v České republice: Host  vydavatelství, s. r. o., Brno 2012
Přeložila: Jana Holá (2012)
380 stran
Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA