Nejlepší dětské detektivky – Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít

Pohádkový detektiv Břetislav HostivítÚvod, deset kapitol (které jsou částečně i samostatnými povídkami) a „Několik vět závěrem…“ Toť vše. A z toho se i skládá má nejoblíbenější detektivní knížka.

Jmenuje se Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít, napsal ji Zdeněk Karel Slabý a původně vycházela na pokračování v měsíčníku Mateřídouška. První a zatím jediné knižní vydání pochází z roku 1973 a doplněno je, jako už i díly v Mateřídoušce, vysoce kongeniálními ilustracemi Miloše Nolla. Velmi ceněná a sháněná kniha existuje už šestatřicet let v pouhých devíti tisících kusech a teprve teď se chystá druhé vydání. Snad. Patrně se na pultech knihkupců vynoří v nezměněné podobě, nicméně si pamatuji s naprostou jistotou, že ve starých Mateřídouškách je toho o pohádkovém detektivovi Hostivítu ještě víc!
Tento článek však se srovnáním časopisecké a knižní verze zabývat nebude.
V tomto článku chci být stručný a alespoň maličko se zazabývat fascinujícím světem, který PhDr. Z. K. Slabý (vždycky se podepisuje jen s těmito iniciálami) ve šťastné chvíli a múzami líbán vytvořil. Ten svět… je dán jednak plánkem městečka Čapí Nůsek, kde se vše začíná, jednak mapou celého kraje jménem Devaterník, kam se pátrání přenese.
A příběhy, které zažívá a vypráví titulní hrdina v první osobě se řetězí a navzájem souvisejí, a tak nakonec vytvoří i příběh jediný. A pojďme si ho aspoň v obrysech načrtnout!
V Čapím Nůsku, kde žijí, tak jako v celém kraji, pohádkové bytosti, se zničehonic ztratí hodná víla Mateřídouška. Hostivít ji vypátrá.
Ale městečko vzápětí ohrozí daleko větší katastrofa: tři draci. Uprchli ze zoologické zahrady, protože je někdo pustil. Jsou zneškodněni (kapitola druhá), ale kdo je pustil? A to už stojíme rovnýma nohama v kapitole třetí a klíčové a s titulem Čarodějnice Argumenta a její čáry.

Děj se, jak už řečeno, přenáší do celého Devaterníku (kapitola Náramek, prstýnek a náhrdelník) a Hostivít pracuje ne už pro městečko, ale pro samotnou královnu. Nejen tímhle, nýbrž i dalšími prvky a celkovým tónem i stylem i strukturou kniha trochu připomíná… Nu, spíše Tři mušketýry než příběhy Sherlocka Holmese!
Sedmou kapitolou děj vrcholí. Tady je zneškodněno základní zlo, ale jak a jaké, nebudu prozrazovat. Kupte si to!
Ale jako v Mateřídoušce tím osudy sympatického detektiva, vyzbrojeného nikoli Cliftonovým kladívkem, ale taktovkou, nekončí. Řeší totiž ještě případy Findibuse z Tramtárie (kapitola osmá), Záhadných loupeží (kapitola devátá) a případ uzavřený do předposlední kapitoly nazvané Se strašidly divno hrát. Jsou už tyto případy snad jen jakýmsi přívěskem, aby měla knížka nikoli 119, ale celých 152 stran? Nikoli. Taky v nich se vynořují postavy z úvodních povídek a mnohé je tu skvěle dořečeno a dovysvětleno. Vše do sebe i nadále zapadá. Kompozice je to krásná.
Ale nejde jen o kompozici či řešení šarád. I sám celek má neskutečně hutnou a působivou atmosféru a zdá se mi proto až neuvěřitelné, že tohle skvostné dílo po tolik roků unikalo všem médiím, a to rozhlasem počínaje a filmem konče.
Navíc… Ano, taky po pokračování Hostivít volá, ale Z. K. Slabý je taky v tomto směru silným a jak se zdá, nic už nikdy rozmělňovat nebude. I když… Jak snadno by však mohl!
A uměl…
V knížce, jak je vydána, se ovšem malinko ztratila jedna věc (a jinak to ani nešlo). Jaká?
Když povídky původně vycházely v Mateřídoušce, vždycky došlo v určité chvíli k přerušení a děti musely čekat měsíc na rozluštění záhad, ale ne nečinně, protože text obsahuje otázky, jež děti mohly, ba měly písemně zodpovídat. To se před čtyřiceti lety i dělo, i když jsem se bohužel neúčastnil, a dopisy putovaly do redakce časopisu a za Zdeňkem K. Slabým. A nešlo jen o odpovědi, nýbrž taky o návrhy. Děti radily. Jak pátrat. Děti se i dožadovaly vysvětlení. A všeho toho, nač třeba autor původně ani nepomyslel, a tak si samy ty děti, dnes už dávno dospělé, tu dnešní podoby knížky dotvořily. A možná i z toho důvodu je to knížka tak báječná.
Ještě dlouho bych tady mohl skládat ódy na ni, ale jen připomenu druhou nejdůležitější postavu, kterou je „černokněžník Brontaus“, a prozradím, že tato – zpočátku krajně podezřelá a zlověstná – postava se brzy vyjeví jako kladná a… stane se z ní ten nejlepší Hostivítův kamarád. Brontaus – a chraptící Hostivít. Jsou pádnou dvojicí, která jistě nekopíruje duo Holmes – Watson, ale právě svým přátelstvím je hodně připomíná. A také snad d´Artagnana a Athose.

V knize ovšem řádí i postavy zlé. Třeba jistý Maroj. A postavy podlé. Těch je tu víc. A vystupují tu dokonce i bytosti, které jsou podlé už jaksi vzhledem ke svému původu. Hejkalové!
A konkrétně? Hned deset bratří – tísnících se původně v jediné jediné malé chatrči v městečku jménem Žabí Můstek. A jmenují se (můj syn se přitom vždycky mohl usmát) Fulín (ten ovšem plným právem umírá už ve druhé kapitole), Bulín, Kulín, Vulín, Culín, Dulín, Nulín, Zulín, Sulín a Mulín. Tak. A rovnou i musím konstatovat, že se ani celý tenhle zbytek hejkalstva se konce knížky – a opět právem – nedožije.
Ostatní už si najděte a vydedukujte sami.

Buďto v městské knihovně, tedy pokud nebyl výtisk Hostivíta dosud ukraden, anebo až dostanete v knize druhé vydání. V antikvariátu totiž nejslavnější dílo Z. K. Slabého seženete jen těžko a lépe řečeno leda zázrakem.
Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.