Již počtvrté zavítala do Prahy islandská autorka dětských knih a detektivek Yrsa Sigurdardóttir. Čeští čtenáři měli prostřednictvím besedy v pražském knihkupectví Neo Luxor možnost na vlastní oči vidět autorku, která má mj. na svém kontě česky vydané tituly Poslední rituál, Mrazivé světlo, Žhavý hrob nebo Led v žilách.
Ač bylo v to parné pondělí 18. června ještě pár minut před pátou hodinou přítomno jen asi šest lidí, během následujících pár minut se jich sešla téměř dvacítka. Chvilku po sedmnácté hodině usedla za stůl nenápadná brunetka s mikádem, v doprovodu tlumočnice a překladatelky Marty Bartoškové. Trojici doplnila moderátorka besedy. Ta byla tentokrát jediná, kdo islandské královně detektivek pokládal otázky. Čtenáři nedostali prostor.
Přestože Yrsa vydala už sedm detektivních románů, stále pracuje jako stavební inženýrka a zkušenosti ze své profese využívá i ve svých knihách. Na rozdíl od problémů jiných lidí, které musí řešit v práci, si v detektivkách vytváří problémy sama, a ty pak také řeší.
Nemohlo samozřejmě nedojít na otázku, jak se snoubí psaní knih pro děti s psaním detektivních příběhů a který žánr je autorce bližší. Spisovatelka na to odpověděla, že v románech pro děti a mládež musí být hodně humoru, což bývá někdy velice těžké, proto už osm let žádný nenapsala. V detektivkách ovšem musí být zastoupena určitá porce hrůzy, a to prý jí jde mnohem snadněji. Ale rozdíly mezi oběma žánry dělat nechce a doufá, že se k dětským knihám vrátí.
A jak je možné, že je paní Yrsa tak usměvavá a optimistická dáma a přitom píše mrazivé příběhy z nehostinného severu? Autorka odpovídá, že se jednou setkala s fotografem, který fotil portréty autorů a ten ze své zkušenosti věděl, že autoři komických knih jsou velmi vážní, až zasmušilí lidé, zatímco autoři thrillerů jsou ve skutečnosti veselí (což mohu potvrdit z nedávné besedy s autory Jussim Adlerem-Olsenem nebo Joem Nesbøm — pozn. autora). V tomto ohledu je tedy Yrsa dle svých slov typickou spisovatelkou tohoto žánru.
Na otázku moderátorky, proč si vybrala jako hlavní hrdinku většiny svých románů zrovna ženu (právničku Tóru Gudmundsdóttir) odpovídá celkem logicky, že je sama žena, velice dobře zná život žen na Islandu a do mužské postavy by se vžívala obtížněji. Tóra je dle jejích slov obyčejná žena, bez konkrétního předobrazu, ale vychází ze zkušeností islandských žen jakožto typu. Ze životní zkušenosti, kterou má autorka sama a velmi dobře ji zná — spočívá v tom, že poté, co se ženám narodí děti, tak se samozřejmě snaží sladit profesní dráhu se soukromým životem a není to rozhodně snadná věc. Proto se autorka snažila vytvořit „takovou normální paní“, která se potýká s běžnými problémy. Rozhodně nechtěla jít cestou typických hrdinů detektivek, což bývá osamělý policista, který se potýká s alkoholem.
Nejnovější román Krev v žilách se neodehrává na Islandu, ale v Grónsku. Byl autorce už Island malý? Nikoliv, kniha vychází z jejích profesních zkušeností, a proto bylo nebezpečí, že by se někteří lidé v knize poznali. Z toho důvodu bylo dějiště přesunuto do Grónska, kde jsou navíc přesně ty elementy (zima, pustá krajina, málo lidí), které autorka potřebuje.
Yrsa Sigurdardóttir pracuje tak, že nejprve vznikne základní a koncová myšlenka knihy. Tedy spisovatelka ví, kde kniha začíná a kde skončí, kdo je vrah, a ví, jak se chce ke konci dopracovat. Teprve poté začne sestavovat jednotlivé „kličky“ celého příběhu, který se může v průběhu psaní měnit. V každém případě to však bez určité základní přípravy nejde.
Yrsa je vdaná a má dvě děti. Pokud byste čekali, že jejími prvními čtenáři budou členové rodiny, byli byste překvapeni. Yrsa celkem lakonicky dodává, že manžel její knihy nečte. Jednou měla radost, když si její syn pro slohovou práci o dětské knize vybral právě její titul, než z něj vypadlo, že je to jen proto, že doufal, že mu matka převypráví obsah a on to nebude muset číst.
Co se týče reakcí čtenářů, popularita jejích knih neustále roste, loni byla na Islandu nejprodávanější autorkou, předloni druhou nejprodávanější. Domácí obliba ji samozřejmě těší, stejně jako pozitivní ohlasy v zahraničí (akorát dodává, že zahraniční čtenáři mívají problémy se jmény postav).
Když se mluví o zahraničí, Yrsa přiznává, že se jí Praha moc líbí. Je to město, na kterém coby Islanďanka umí ocenit především architekturu, neboť na Islandu je nejstarší budova stará zhruba sto let. Podle ní je Praha krásnější než Paříž, všechny pamětihodnosti jsou mnohem blíž a člověk nemusí chodit tak daleko, když je chce navštívit. Čeština je ovšem pro ni jako španělská vesnice, vůbec jí pochopitelně nerozumí a jen po dlouhém čtení českého textu by našla nějaké slovo, které je podobné jazykům, které zná. Češtinu považuje za velmi těžký jazyk.
A kde a kdy by podle Yrsy měli čtenáři číst její knížky? U vody? Před spaním? V autobuse? Spisovatelka říká, že sama velmi ráda píše u moře, takže by doporučila čtení na dovolené, ale také upozornila, že se chystá český překlad jedné její knihy, která je spíš hororem než klasickou detektivkou, takže by rozhodně doporučila večer.
Jak už víme, autorka bestsellerů pravidelně okupuje vrcholky žebříčků prodejnosti (podařilo se jí jednou překonat i Dana Browna) a říká se jí „nekorunovaná královna islandského krimi žánru“. Ona sama však bere tento titul s rezervou. Skromně k němu doplňuje, že když začala na Islandu detektivky psát, byla jediná autorka…
Zhruba třičtvrtěhodinku dlouhou besedu zakončila autogramiáda. Venku se mezitím značně zatáhlo a setmělo, takže to skoro vypadalo, že dojde i na poslední rituál…
Foto: Celá fotogalerie je k nahlédnutí na Facebooku.
