Lvíče (Josef Škvorecký)

Odjakživa jsem měl rád detektivky a opatrně je četl i v dobách, kdy na žebříčku závadnosti zaujímaly místo někde mezi Orwellem a Následováním Krista. A tak jsem se nyní přinutil k roli detektivka lásky.“

Román Lvíče patří k těžko zařaditelným knihám. Mohli bychom ho považovat za společenský román, humoristický román – o různých žánrech píše v prvním vydání „inž. Páral“ -, sám Škvorecký zas používá pojem koncové detektivní melodrama. Jako detektivka ale příběh rozhodně nezačíná.

Pro fanoušky Škvoreckého může být zajímavý už citát – motto na začátku knihy (prvního vydání) pocházející z holmesovské povídky Charles Augustus Milveron, která je zmiňována i v knize Setkání v Praze, s vraždou (2004), kterou Škvorecký napsal se svou manželkou Zdenou Salivarovou a motiv s výtahem a sledováním nahých slečen zas připomenu jednu povídku ze Škvoreckého Smutku poručíka Borůvky.

Podrobnější zmínku si tentokrát zaslouží i sama vydavatelská historie knihy. Škvorecký rukopis v roce 1967 nabídl Mladé frontě, kde ale bylo shledáno, že kniha nemůže být vydáná, místo toho vyšel v druhém vydání již zmíněný Smutek poručíka Borůvky. Samotné Lvíče bylo nakonec vydáno roku 1969 v Československém spisovateli. Druhé vydáni zabavili komunisté. Roku 1974 román vyšel v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých Sigxty-Eight Publishers. Po roce 1989 byla kniha vydána v rámci Spisů Josefa Škvoreckého v nakladatelství Ivo Železný roku 1996 v autorem upravené verzi, kde však důrazně varuji před přebalem, který prozrazuje více, než se sluší…

Podle knihy byl natočen úžasný film Václava Gajera Flirt se slečnou Stříbrnou uvedený na jaře 1969, kde si redaktora Ledna zahrál Jan Kačer, slečnu Stříbrnou Marie Drahakoupilová; dále se zde objevili například Jiřina Jirásková, Zdeněk Řehoř nebo Ilja Prachař. Česká vlaječka na oblečení Jana Kačera v závěru filmu bystrému divákovi jasně napoví, v jaké době se film točil… A že je román stále živý, snad dokazuje Divadlo Komedie, které podle románu Lvíče uvedlo v únoru 2009 stejnojmennou hru Věry Čermákové.

O co tedy vlastně v knize jde?

Nakladatelský redaktor a básník Karel Leden je na plovárně se svým kamarádem Vaškem Žamberkem, profesorem tělocviku. Dalo by se říci za „křena“, protože Žamberk chce získat přepůvabnou černovlásku slečnu Lenku Stříbrnou. Po nehodě, při které se Žamberk málem utopí, ale zůstává redaktor Leden se slečnou Stříbrnou sám. Nenajdeme tu Dannyho Smiřického, vypravěčem je právě Leden, i když nám v něčem může Dannyho připomínat, třeba tím, že strávil v mládí v Kostelci, ale i tím, že sám začne mít o slečnu Stříbrnou zájem. Ze začátku můžeme váhat, jestli mu jde jen o to strávit se slečnou noc, nebo je jeho femme fatale, do které se bláznivě zamiloval, ale postupně začíná být jasné, že i přes označení „děvkaře“ je správná druhá možnost. Slečna Stříbrná sice s Lednem tráví čas, ale ve sbližování k žádnému pokroku nedochází, naopak je k Lednovi odmítavá, až nám ho může být líto, že se snaží zrovna o takovouhle osobu, ale některé dialogy a situace vzbudí i úsměv. Redaktor má navíc přítelkyni – tanečnici Věru Kajetánovou, která je jednou z komplikací v možném navázání vztahu.

Kromě milostné zápletky ale sledujeme také linii práce v nakladatelství, kdy se ocitáme ve světe lektorských posudků, sazeb a korektur. Od šéfa Procházky, kterého ostatně potká hlavní hrdina na plovárně, dostává k posouzení rukopis mladé autorky. Dílo je dobré, ale plné nevhodných výrazu a navíc se odehrává v nevhodném prostředí. Zkrátka něco, co si nakladatelství nemůže dovolit vydat. Leden vzpomíná na události v minulosti, kdy se z už vytištěných knih musely vytrhávat stránky, o čemž Škvorecký jako redaktor SNKLU (pozdějšího Odeonu) jistě věděl své.

Řada postav, mezi nimi i spisovatelů, někteří pro komunismus, jiní ne mohou čtenáře donutit k zamyšlení o jejich reálnosti. Například u autora, který zatím nic nevydal a pracuje ve sběrných surovinách, se čtenáři přímo nabízí Bohumil Hrabal. Kromě skrytých postav ale příběh obsahuje i spoustu zmíněných autorů či jejich děl. Důležitá je Sedmá elegie Jiřího Ortena, ale zmiňují se i další – třeba Dyk, Čapek a jeho Války s mloky, Němcová, cituje se třeba Faulkner a Hemingway. Na své si přijdou i čtenáři detektivek jmenováním Holmese, Poirota nebo modrou a úsměvnou větou: „Život se neděje podle pravidel pátera Knoxe.
Škvoreckého si pořádně vychutná informovaný čtenář, kromě spisovatelů jsou zmiňováni filozofové (ovšem se zkomolenými jmény), ale také správně Schopenhauer, je použito několik francouzských a latinských výrazů. Román je navíc zajímavý obraz doby někdy na přelomu padesátých let a šedesátých let, po XX. sjezdu KSSS, zmíněn je tu třeba i stát Izrael a otázka sionismu.

Detektivní část najdeme až v samém konci knihy, a přestože obsahuje úvahy ve stylu Agathy Christie, pro znalce detektivek nepřináší, myslím, příliš překvapivou zápletku, což by jistě bylo smutné, kdyby ovšem kniha nebyla jinak naprosto výborná.

Josef Škvorecký se zkrátka pokusil napsat koncovou detektivku, a to se mu povedlo. Přesto musím říct, že více než dvousetstránkové čekání na zločin ti, kteří touží především po detektivním pátrání, asi neocení. Ale třeba pro osoby, kteří se pohybují ve světe knih, bych román Lvíče považoval jako téměř povinnou četbu.

Kniha nabízí hodně silný prožitek, drsný závěr a snad i zamyšlení. Snad nejen pro ty, kdo mají „svou“ slečnu Stříbrnou… A především – rozhodně je to víc než detektivka.

Československý spisovatel, Praha 1969
272 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA