Lucerna v temnotě (Deborah Lawrensonová)

Lucerna v temnotěZáhadná kniha s nejasnou anotací, prý jakási variace na Daphne du Maurier, v obchodě řazená mezi sladkobolné cajdáky. A přesto se tu dá vytušit nějaké to tajemno a napětí a možná až detektivní motivy – a podobnost s Mrtvou a živou (Rebekou) člověka napadá čím dál víc…

Mladá Eve se nechá okouzlit o dost starším, kultivovaným a uzavřeným Dominikem, a odjedou spolu budovat si hnízdečko v rozpadlém stavení na úpatí provensálského Luberonu. Idylka, všechno je krásné, barvy, vůně, Eve popisuje snad i každou cikádu, místy je to až otravné, na druhou stranu to navozuje jedinečnou atmosféru Provence. Ale vkrádají se otázky a pochybnosti. Dom odmítá mluvit o své bývalé ženě (aha, Rebeka!), která se jmenovala Rachel, a tím spíš se o ní chce Eve něco dozvědět. Zjišťuje, co všechno vlastně neví, a jak málo toho ví o svém partnerovi…
My, paranoidní čtenáři detektivek, okamžitě pojmeme podezření, jestli takhle náhodou neleží Rachel zakopaná na zahradě pod cypřišem a je nám divné, proč autorka tak zdůrazňuje novinové články o zmizelých dívkách z okolí. Že by Dominic? Aby to nebylo příliš snadné, mezi současnost a Evino vyprávění se připlétá příběh jakési Bénédicte, která v usedlosti žila dříve a která vzpomíná na své dětství – a na bratříčka, z jehož chování každý znalec Kriminálek bezpečně pozná budoucího psychopata. Ti vždycky začínali u zvířat – než přešli na týrání lidí… Tahle linie je dosti znepokojivá nejen nejistotou, pocházející od nebezpečného Pierra, ale i tím, že není úplně jednoznačně zakotvená v čase.
Ale po zajímavě načrtnutém začátku mi dochází, že hlavní roli v Lucerně nehraje nějaký příběh, ale smysly, především vůně. Ze stránek se téměř nepřetržitě derou bohaté popisy levandulových polí, zrajících fíků, hry slunce ve větvích… A děj se prakticky zastaví. Musím s lítostí připustit, že drtivá většina knihy je o tom, jak ve Francii vypadá střídání ročních období, jak se Eve pořád mučí pochybami o Domovi a své příčetnosti, a o tom, jak Bénédicte stárne. Ale protože jsem chtěla vědět, co bude dál a jak to dopadne, frustrovaně jsem se tím prokousávala. Popisy přírody a duševních stavů účastníků nakrátko přeruší nález ostatků v zahradě (hurá, že by konečně nějaký zvrat?), ale nabručená policie si nějak neví rady a nepříjemné vyšetřování jen prohloubí hrdinčinu paranoiu. A slunce dál svítí, práci zpívají, keře voní. Mám Provence opravdu ráda, ale jestli ještě někde přečtu něco o tom, jak omamně voní mandlovníkový květ, budou se dít věci…

To čekání, kdy už se Pierre konečně vybarví, čí jsou ty kosti a jak skončila Rachel, bylo nekonečné. A když už se ty záhady začaly postupně objasňovat, pociťovala jsem hlavně nesmírnou úlevu, že už tu bichli budu moci odložit. Což není zrovna závěr, jaký jsem očekávala po tak zajímavém úvodu. Slibovala jsem si od románu evidentně víc, než co dokázal nabídnout. A tak se potvrzuje, že Daphne du Maurier je zkrátka jen jedna…

Originál: The Lantern, 2011
Překlad: Jaroslav Höfer
Vydala: Fortuna Libri, 2012
391 stran

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.