Krev na svatební kytici (Hana Doubková, Stanislava Chmelanová)

Krev na svatební kyticiPo sbírce Vražedný podraz (Nava, Plzeň 2009), která obsahovala pouze povídky Hany Doubkové, se v knize Krev na svatební kytici opět schází autorská dvojice Hana Doubková – Stanislava Chmelanová. Představa dvou dam, které popíjejí v malebné kavárničce kafíčko a společně spřádají zápletky, ale není na místě. Příběhy píší samostatně, pouze jsou společně vydány v jedné publikaci. Statistika této knihy je vyrovnaná: pět povídek Doubkové a rovněž pět kousků Chmelanové. Nebudu zastírat, že obě paní osobně znám, s klidným svědomím ale můžu jejich knihu i tak doporučit.

Rok po Vražedném podrazu a v případě Chmelanové dva roky po titulu Smrt si jde pro Elišku to pro mne bylo znovu milé setkání a musím se do jisté míry opakovat. Obě autorky mají své krátké povídky čtivě a napínavě napsané a neopakují se v námětech. Sice klasický manželský trojúhelník s vraždou, ale stejně podán originálně (To se nedělá), mladá slečna, která chce získat peníze od nemocného strýčka (Dokonalý plán), vražda na svatbě (Krev na svatební kytici) nebo třeba příběh mladé matky, která začne vydírat ve věci několik let staré smrti své kamarádky (Smrt něco stojí), to jsou namátkou motivy některých příběhů.

Společná oběma autorkám je také úplná (až na pár malinkých výjimek) absence policie. Na první pohled by čtenář mohl říct, že obě dámy nepíší nejen dobře, ale ani tak úplně nepozná (pokud se nepodívá na jméno autorky), kdo kterou povídku napsal. Při pozorném čtení ale narazíme na rozdíly.
U Doubkové jde spíše o příběh jednotlivce, který se nějakým způsobem ocitá v ohrožení – ani ne tak ve smyslu blázna rozesílajícího hrůzné anonymy, jako spíše v ohrožení různých jistot, které má a nechce ztratit a pro které je také ochoten porušit zákony – nebo se nějakým způsobem sám aktivně zaplete do zločinu. Jak už jsem napsal u Vražedného podrazu, v podstatě takový malý psychotrhiller. U Chmelanové se jedná více (ale rozhodne ne zcela) o klasickou detektivní linii několika podezřelých a zainteresované hrdinky, která se všemu snaží přijít na stopu, i když sama s případem ani nemusí mít nic společného. Zatímco Doubková vypráví příběhy většinou chronologicky, od A do Z, Chmelanová volí spíše kompozici, kdy už se zločin stal a vypravěčka se k němu zpětně (v případě povídky Maruščiny vražedné básničky pro mě i poněkud chaoticky) vrací. Slovo vypravěčka je na místě. Všechny povídky Chmelanové jsou vyprávěny v první osobě a u příběhu Krev na svatební kytici si dokonce pozorný čtenář všimne toho, že se v něm vdává blondýna Erika, postava povídek ze Čtyř dnů života. Hrdinky jsou u Chmelanové výhradně ženské, až na paní v důchodu (Paní na úklid) navíc mladé slečny. Doubková nám v této sbírce nabízí jak povídky v ich-formě, tak v er-formě, i tady převládají mladé ženy, ale najdeme tu i mužské hrdiny. A co mě zaujalo – i když je povídka psána ve třetí osobě, perspektiva, z jakého pohledu je příběh vyprávěn, se mění (To se neděláZabila jsem), a i pokud není použito první osoby, stejně tu zůstává, někdy výrazně subjektivní pohled – až provokativně třeba u manželky v příběhu To se nedělá.

Deset povídek je vlastně docela velké číslo a je jasné, že by šla klidně každá rozebírat samostatně. Předchozí řádky tak berte jen jako jakési nastínění knihy a toho, co nabízí. Nejlépe ovšem uděláte, když se sami pustíte do její přečtení. Bez potíží a s chutí se dá přečíst více příběhů najednou.
Musím také ještě dodat, že za povídku Krev na svatební kytici získala Stanislava Chmelanová Cenu Společnosti Agathy Christie za rok 2007, za Paní na úklid druhé místo v roce 2010.

Asi největší chybou této povídkové sbírky tak zůstávají některé jazykové chyby – pár chybějících čárek, slovo potencionálně místo správného potenciálně nebo špatný tvar přechodníku.
Nava, Plzeň 2010
Dvacátý ročník edice Kriminální příběhy
144 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.