Hrůza přichází ze tmy (Hana Doubková, Stanislava Chmelanová)

Hrůza přichází ze tmyVe sbírce deseti čtivých povídek zločiny souvisí především s partnerskými vztahy a právo se nevykládá vždy podle zákonů. A rovněž zdánlivě obyčejná událost může v příbězích nakonec vyústit třeba ve vraždu.

Mráz z Hradu a Kremlu, hrůza ze tmy. Ale není se třeba bát, že by šlo v knize o politiku, v názvu se spíše projevila snaha edice Kriminální příběhy, aby její svazky obsahovaly názvy se slovy jasně odkazujícími k detektivkám.
Hrůza přichází ze tmy vydaná na konci roku 2012 obsahuje šest povídek Hany Doubkové, čtyři povídky Stanislavy Chmelanové. Opět tedy platí, že autorky publikují společně, ale každá vlastní, samostatné příběhy. V knize jsou nakombinovány, takže až na dvě povídky Doubkové za sebou lze číst příběh vždy od jiné z autorek.

V povídkách, které jsou až na jednu od Doubkové všechny vyprávěny v první osobě, se zločin — a nemusí jít vždy o vraždu — povětšinou odvíjí od nějaké situace z běžného života a zpravidla souvisí s partnerskými vztahy.
Žena se nemůže zbavit otravného a nepřitažlivého nápadníka, dvě bývalé spolužačky se potkají v cizině a jedna z nich nepřežije zemětřesení, muž se vrátí předčasně ze služební cesty, ukončení partnerského vztahu nemusí být vždy jednoduché (o tom má zřejmě náhodou každá jednu povídku, ale jinak se náměty neopakují) nebo je někdy třeba řešit partnerský trojúhelník vraždou. Postavy se samy nějakým způsobem zaplétají do zločinu nebo se v případě Chmelanové někdy pouští do vlastního pátrání, policie tu zcela chybí. Spravedlnost se v příbězích často bere do vlastních rukou a postavy si ji mohou vykládat jinak, než stojí v zákoně. Právo tu není černé a bíle, jinak by někdy bylo po námětu.

Ani samotní vyprávějící (Chmelanová se drží žen, u Doubkové jsou to i muži) se nechovají vždy zrovna jako archanděl Michael. O velké moralizování se však autorky nesnaží ani třeba nenadávají na poměry, zkrátka jde jen číst oddechový příběh. Názor na postavy a jejich činy si musí udělat čtenáři sami — nebo se místo rozjímání pustit do čtení další povídky. Oběma autorkám je společný čtivý, odlehčený styl, který nenudí, ale umějí i děsit (když se například pronásledovaná hrdinka ocitne v lese).

U Doubkové je vyprávění s literárnějšími obraty a proloženo vtipnými poznámkami; jen občas malinko patetické, což ale ženám-čtenářkám, které kniha asi hlavně zaujme, zřejmě tolik vadit nebude. U Chmelanové, která má povídky kratší, je styl uvolněnější, jako kdyby si příběh kamarádky vyprávěly u vína, s častějším použitím retrospektivních pasáží.
Nabízí se obecná úvaha, že nejlepší povídky budou do knihy (ať už z rozmaru autora nebo rozhodnutí nakladatele) zařazeny na začátek knihy, čtenáře je třeba zaujmout. Nejpovedenější kousky obou dam — Chmelanové „Nespavost“ a Doubkové „Není úniku“ — jsou v tomto případě zařazeny na konec, obě dobré i díky využití již zmíněného retrospektivního vyprávění.

Chyby v psaní čárek je lepší přehlédnout a užít si povídky.

Nava, Plzeň 2012
edice Kriminální příběhy, 22. ročník
144 stran
www.nava.cz

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA