Dickensova detektivka Záhada Edwina Drooda a o autorovi vůbec

„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme mu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte zbytek života.“ George Orwell

Každý opravdický spisovatel něco podvrací. Myslím, že ano. A na Dickensovi (1812-1870) je mi sympatické, jak to dělal nonšalantně. Ačkoli nenápadně, byl jedním z nejpodvratnějších autorů své doby. A přece zbožňován, a to i autoritami, proti kterým brojil. Jak to? Nevíme s jistotou. Ale co z jeho děl vyčteme, je pevné, solitérní, a tedy až postmoderní přesvědčení, že jen jedinec bývá dobrý. Společnost však nikdy.

Tu víru nezastřel ani nepotlačitelně dickensovský humor. Napadá s ní vládu. Napadá parlament, který mu přijde k ničemu (poznal ho jako zpravodaj detailně). Napadá aristokraty. Ale i odboráře. Pohrdá reky bitev. Tak moc, že bitvu nikdy nepopíše. Napadá důstojníky, ale i stávkující, a prý „domluvte se“. Útočí na byrokraty. Opovrhuje tlučhuby. Politikou. Ale napadá i školství, ač sám kloudné vzdělání nemá a navíc věří, že o nic nepřišel. V posledním dokončeném románu Náš společný přítel (1865) napadá i závěti (jimiž mrtví ovládají živé) a Nadějné vyhlídky (1861) brojí proti mecenáštví. Dickens atakoval kdeco, jenže po anglicku. I při ráně vám sugeruje, že ty „zlé“ instituce stejně nejde zrušit, jelikož jejich bídnost bují už v nás. Je jí naše povaha.

Čtu ho rád. I když pomalu. Čtu a představuji si, jak tvořil ve strachu z drsných stránek života (a revolucí). Vnímám však, že se mu hnusí i londýnské slumy a nemá žádných iluzí o valné části chudiny, ba dělnictva. Asi jako později H. G. Wells (1866-1946), ten Dickens nové doby.

Bouřit jako uhlazený gentleman je ovšem vždycky snazší, anžto gentlemani část reality prachsprostě ignorují. „Až vyvstává dojem celých skrytých vrstev obyvatelstva, jež má za společensky nepřijatelné,“ zformuloval to nejlépe George Orwell.

Dickensovo dětství plynulo mimo bídu věnčeno rok co rok ladovskými zimami, které však zůstaly naprostou tehdejší anomálií. Idyla se otřásla v jeho dvanácti, kdy mu pro dluhy zavřeli otce. Ocitl se „ve výrobě“, za což se nestyděl, hanbil se však za styky s „nižšími hochy“. Zraňovaly ho, jak vzpomíná, a ještě po dvaceti letech se místům oné zkušenosti vyhýbal, protože „by plakal“. Ono trudné období později vytěžil, ale jinak o práci nepíše. Naprosto ne. Byl přímo negativem autorů socialismu, co chodili „sát“ materiál do továren. Tam za plentu však strká nejen pot, nýbrž i ty lepší „džoby“ svých hrdinů. Jsou „nuda“, a tak není divu, že musí děje postrkávat všelikými záměnami, intrikami… a aby snad náhodou někoho líčením lopoty nezhnusil (tedy v první řadě sebe), obětuje na oltář chlácholení i notný kus svého nadání vystihnout realitu – a bohapustě vrší náhody a viktoriánsky větví zápletky. „Když se však pokusí o akci, začíná melodrama,“ postřehl Orwell. Dickens podle mne viděl instituce očima onoho ve dvanácti raněného anarchisty a útočil „pro jistotu“ na vše: o stezce k nápravě nepřemýšleje. Naštěstí navíc disponoval až morbidní pamětí na detaily a tak živě vyprávěl, že to zastřelo vše. A i když se plevelná, odbíhavá představivost stávala kontraproduktivní, nikdy nezadusila příběhy, ve kterých se i jeho rouhavá nevíra ve smysl zapojování jedince do společnosti jeví dosti oprávněně. „Smysl má pouze soukromý život a jinak nic,“ jako by říkal. „Chápu literární tvorbu a chápu herce, ale ostatní zaměstnání jsou fax pas.“ A máme se tomu postoji divit, když… „Sednu k psaní a prostoupí mě blahodárná síla,“ uvádí. A jak připomíná Vladimír Korner: „Styl je záležitostí první věty, a ta k vám přijde sama. Nikdy nejde vyspekulovat.“ To o Dickensovi platilo. „A jsou velmi dobří spisovatelé jako Thackeray či Trollope či Colette,“ rozlišuje jemně Truman Capote, „ale pak i velcí umělci. Flaubert. Proust. A také Dickens.“ Má určitě pravdu. Nicméně se často čehosi nedostává těm, jimž hodně přebývá, abych parafrázoval Nezvala, a Dickens si asi neuměl představit oddanost muže životnímu poslání, tedy s výjimkou Copperfieldovy touhy psát. Neměl na to zkrátka buňky, a tak žádný div, že v konečném důsledku vlastně nejvíc brojí, aby už se jeho hrdinové mohli válet kdesi za vodou s pytlem dukátů. „Byl bez jediného vážnějšího zájmu o cokoli,“ vidí ho ještě černěji Orwell a Dickens jistě mistrně předčítal (čímž si neskutečně vydělal) a snad i hezky hrál (a hezký byl), ale vynalézavý zůstal akorát v tom, jak skloubit věty v román, zatímco třeba nové objevy ho naprosto nezajímaly. Byl intelektuálně zcela nezvídavý. Ale když se nad tím zamyslíme, proč by nás to mělo šokovat? V jeho případě to nepochybně nevadí. A přece mu i celá psychologie mohla být ukradená a pro filozofii si vystačil s pravou britskou výzvou „helejte, hrajte slušněji“. Přičemž však právě sporty naprosto nebritsky ignoroval, takže se o nich slůvka nedočteme, ač se už hojně provozovaly. Dickens především stále omalovával kraslice. Jejich povrch. Zato neskutečně bravurně. S přesností vidění. Byl „jen“ Zdeněk Burian, ale v literatuře to stačí, ba je to cesta do nebe. Asociace totiž mají naskakovat samy, a co víc, i každému podle jeho ustrojení. A to se nad jeho knihami děje.

Jedno však tento opatrník potlačit nedokázal. Svůj zájem o zločin. Nikdy nenapadá policii a neodbytně ho poutaly veškeré krvavé a senzační absurdnosti. Až pouťově a „lidově“ se vyžíval v morbiditách, v nekrofilii a sadismech typu samovznícení. A rád strašil. I když pominu magii povídek jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), stejně si v sobě dál nesu těch pár „hororů“, jež mi ho kdysi pomohly objevit a pro které jej milují i čtenáři pokleslé literatury. Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená lékaře ke svému popravenému synovi. Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky. Následoval Začarovaný (1847), Štvanec (1848), Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) o boji s karibskými piráty, Strašidelný dům (1859) a nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) o přízraku varujícím hradláře před neštěstím zcela mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“… Ne, nikdy už nevytěsním ani vzpomínku na kratičký drasťák Svíčka (česky 1971, Karavana 39), kde autor zcela v Poeově duchu líčí až do posledního detailu pocity muže uvázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem titulní svíčky, která uhořívá. Další napínáky ukuchtil Dickens se švagrem Wilkie Collinsem (1824–1889): Vrak Golden Mary (1856), Poselství z moře (1860) či rafinovaný nervák Průjezd zakázán (1867), a vlastně jen v románech tuhle tematiku tlumí. Tedy až do Tajemství Edwina Drooda.

V pátek 9. 6. 1870 však nečekaně zemřel uprostřed 22. kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy. A kam vlastně zmizel titulní Edwin? ptáme se ještě dnes. Byl zavražděn? A mělo být toto dílo „pouhou“ detektivkou? Je diskutabilní, věděl-li to Charles Dickens sám. Nezbytné nitky mezi obětí a potenciálními pachateli totiž po všechny kapitoly lišácky napínal ke všem postavám, až skoro jako Agatha Christie. A je snad některá z nich Droodem v přestrojení? I tuto variantu vykutáme mezi sty dokončení od jiných autorů. Už Dickensův syn napsal s Collinsem Tajemství Johna Jaspera (1871) a „Záhada Edwina Drooda uzavřena. Duchovním perem Charlese Dickense skrz médium“ (1873) se zrodilo ze spiritistických seancí, kdy prý Dickensův duch diktoval T. P. Jamesovi. Od 3. 10. 1872 ze sebe toto médium večer co večer v transech chrlilo i desítky stran údajně odpovídajících stylem, slovníkem i způsobem myšlení – a to James skončil se vzděláváním ve třinácti a nikdy předtím ani potom neprokázal literární talent, jak podotýká A. C. Doyle. Roku 1992 „Drooda“ svými mezikapitolami doplnili i Carlo Fruttero a Franco Lucentini a celek vydali pod titulem Pravda o případu D. (česky 1998). Záhadu zde pitvá hned celá vědecká konference detektivů. Poeův Dupin. Holmes. Otec Brown. Poirot. Freemanův dr. Thorndyke. Nero Wolfe. Marlow. Maigret. A Dostojevského Porfirij Petrovič, jenž odhalil Raskolnikova. Závěr analýzy? Prý existují hned dvě vysvětlení „D“ v titulu. D jako Drood a D jako Dickens, jenž byl z umělecké žárlivosti zavražděn právě Collinsem, tímto SKUTEČNÝM vynálezcem detektivky. Ale ne! A žárlit bychom přece mohli všichni na to, jak snadno Dickens triumfuje, aniž kdy předloží konstruktivní návrh. A jelikož „problém faktoru lidské povahy“ trvá, i on je stále aktuální.

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA