Deset malých černoušků a jiné Agátiny verše (70. výročí)

1.

Deset malých černoušků Agatha ChristieJuan Zamora nedávno napsal článek 12. narozeniny Společnosti Agathy Christie, který jsem si s chutí přečetl s pevným předsevzetím nefušovat mu do řemesla a zůstat spíš u České společnosti Sherlocka Holmese, kam on stejně taky vstoupí, nicméně Juan pak nad mým rozhovorem se Zdeňkem Karlem Slabým, tvůrcem detektivek Tajemství oranžové kočky a Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít, s nadšením zjistil, že zřejmě vlastním Agátinu (a nejen Agátinu) knížku Za španělskou stěnou, která mu dodnes i jako členovi Společnosti Agathy Christie chybí, ačkoli by o ní tak rád napsal recenzi (což nepovažuji za nic lehkého, protože jsem to přes dvacet let neudělal…)
Rád jsem mu tedy Za španělskou stěnou (knihu ve slovenštině) promptně odeslal z naší maloměstské pošty a vybavil se mi přitom začátek následující školní básničky:
One, two, buckle my shoe,
Thee, four, knock at the door,
Five, six, pick up sticks,
Seven, eight, lay them straight,
Nine, ten, a big fat hen,
Eleven, twelve, dig and delve,
Thirteen, fourteen, maids a-courting,
Fifteen, sixteen, maids in the kitchen,
Seventeen, eighteen, maids in waiting,
Nineteen, twenty, my plate´s empty.
2.
Ty verše zpaměti neumím, ale zpaměti je na 90% a možná i víc uměla odříkat právě Agatha Christie (1890-1976). Během druhé světové války po nich navíc pojmenovala i další svou knížku s Hercule Poirotem a inspektorem Jappem: One, Two, Buckle My Shoe (1940, u nás známo jako Nástrahy zubařského křesla, na Slovensku coby Spona na botě, v anglosaském světě dílo disponuje ještě i tituly Vlastenecké vraždy a Nadměrná dávka smrti).
Kdy ACH tuhle věc stvořila? Nu, bylo to slavné její období, za nějž se nejčtenější autorka všech dob už etablovala a za kterého se rozmarné pohrávání s vraždami „zhmotnilo“ do mírně cynického (zne)užívání dětských veršovánek. I právě veršovánky Jedna, dvě, zapni přezku na botě! Nu, a jen dva roky poté vyšel i další poirotovský román Pět malých prasátek (známý i co Vražda v retrospekci) a taky ten ovšem čerpá z dětské říkačky a každé z prasátek symbolizuje jednoho z lidských hrdinů. Jen my, čtenáři dlouho nemáme páru, kdo jest kdo! Tak. A v tomtéž lehce infantilním směru si geniální Agáta pak sice dala deset let oraz, nicméně roku 1953 obdobnou říkankou ozdobila i druhou svou nejslavnější hrdinku,  slečnu Marplovou, když ji udělala hrdinkou knížky Kapsa plná žita (A Pocket Full of Rye), jejíž titul je součástí textu Sing a song of sixpence, a pocket full of rye. Four and twenty blackbirds, baked in a pie…, kde se mluví se o jakýchsi čtyřiadvaceti kosech pekoucích pirohy. Hm. A roku 1955 pak ACH poskytla další říkačku opět i Poirotovi v románu Zlatá brána otevřená, v angličtině Hickory Dickory Dock (anebo rovnou brutálněji Hickory Dickory Death), přičemž původní popěvek zní: Hickory, dickory, dock, the mouse ran up the clock,
The clock struck one, the mouse ran down,
Hickory, dickory, dock. Což bych si dovolil volně přeložil asi jako Rákoska, násoska, klín,
Myš vyběhla do hodin,
Hodiny stávkují,
Myšák se zakulí,
Rákoska, násoska, klín :-).
3.
Potom uběhlo víc než deset let, během kterých Agátino bezostyšné pohrávání si se životy lidiček více i méně bezbožně pokračovalo a až roku 1968 znova získalo posvěcení prostřednictvím rčení v románě se dvěma pátrači Tommy a Pentličkou Beresfordovými, který se jmenuje Dům u kanálu, ale v originále By the Pricking of My Thumbs (asi „Svrběním v palcích“).
Způsob pojmenování té knížky připomíná i jinou, už daleko starší Agátinu detektivku Není kouře bez ohýnku (1942) známou v angličtině co The Moving Finger anebo také The Case of Moving Finger, přičemž si všimněme, že zatímco za druhé světové války Christie ještě obecně hovoří o prstu, koncem šedesátých let se již jedná o konkrétní palce. Hm. Nicméně zanechme rádoby žertů a vraťme se na počátek…
Je tomu totiž právě sedmdesát let, kdy ony Agátiny říkadlové hry začaly dnes už věru pověstným románem A pak tam nebyl žádný, který se ovšem proslavil spíš pod tituly Deset malých Indiánů (což byl nejdřív název divadelní hry z roku 1943) a Deset malých černoušků (1939, původní název, přičemž knížka později vyšla i jako Vraždy podle říkanky).
A pak tam nebyl žádný je ovšem diskutabilní titul prosazený až americkými vydavateli Doddem a Meadem, kteří označili Deset malých černoušků za „odpudivé a naprosto nepřijatelné“. Vraťme se ale k legendární říkance. Ona pararela mezi dětičkami a podezřelými je tu obdobná jako v případě zmíněných už (pozdějších) Pěti malých prasátek, a původní slova zní v překladu Josefa Bruknera následovně:
Deset malých černoušků potkal v lese medvěd, jeden mu včas neutek, a zbylo jich devět.
Devět malých černoušků sypalo zob kosům, jednoho z nich klofl kos, a zbylo jich osm.
Osm malých černoušků našlo bečku medu, jeden se v ní utopil, a zbylo jich sedm.
Sedm malých černoušků s pometlem šlo mést, jeden z nich se umetl, a zbylo jich šest.
Šest malinkých černoušků, kolem širý svět, jeden z nich v něm zabloudil, a zbylo jich pět.
Pět malinkých černoušků lezlo po vikýři, jeden z nich spad ze střechy, a zbyli jen čtyři.
Čtyři malí černoušci stáli v povětří, jednoho z nich vítr vzal, a zbyli jen tři.
Tři malincí černoušci šli navečer spát, jeden splet si noc a den, a zbyli jen dva.
Dva malincí černoušci bednili pět beden, jeden z nich se zabednil, a zůstal jen jeden.
Jeden malý černoušek nač měl hlavu věšet, oženil se a za čas bylo jich zas deset.
4.
Bruknerova parafráze není ovšem u nás první a například již v roce 1933 (kdy ještě Agáta žádný krváček o černoušcích alias Indiánech ani zdaleka v hlavě nenosila) sepsala v Československu relativně obsáhlou parafrázi i Marta Voleská, po čemž nakladatel Gustav Voleský výsledek jejího umu nejen nechal zilustrovat talentovanému Artuši Scheinerovi a vydal jej jako pestrou, samostatnou publikaci pro děcka (a třeba i černá!) o dvaadvaceti stránkách.
Inu, brutální kniha! Zatímco nad stránkou jedna vyčnívá ještě kompletních deset rozesmátých snědých hlaviček v turbáncích, nad listem posledním ční už jen jediná. A proč? Z jakého že byli tito roztomilí (i když jak pro koho) černoušci zničeni?
Nu, nechtěli i navzdory tatínkovu nabádání pracovat! A radši povalili vlastní maminu během „slavného“ válečného tance. I stihl je trest a snad to měla býti výstraha i synům paní Marty Voleské, ale to nevím.
Prvního odnesl cvičený sup domorodého kouzelníka Vševěda. Druhý zabloudil při Vševědově hledání a jen podle ilustrace zbloudil ve skalách. Ten třetí uklouzl na ledu, ale bez koledy a do propasti. Čtvrtého zabásli za krádež a dle Scheinerova obrázku šlo pouze o jablka!
Pátý černoch byl odtažen lodí v rybářské síti neznámo kam. Šestý byl postřelen vlastními kamarády a podle Scheinera do zadku. Během lovu lvů. Sedmý pak nechtěně uletěl s odlehčeným balónem, osmý musel rukovat a devátý se stal jakýmsi pouštním poustevníkem. Toho vůbec posledního černouška odnesl (opět) Vševědův čáp.
„Mám tvůj slib, že se vzdáte starých chyb!“ zarýmoval však magik, třikráte zatočil hůlkou – a zmizel. Ale místo něj, hle, znovu se zjevilo ztracených devět černoušků.
5.
Jak je tedy vidět, mírumilovná madame Voleská nenechala umříti ani jediné temné dítě, i když se tomu v třetím případě (onen skluz z ledovce) výrazně přiblížila.
Jinak ale nebyla krvelačnou a ctila tak i zásadu Hollywoodu. To Agatha Christie jen šest let poté (1939) ani zdaleka takou dobračkou nezůstala, a to ani v českém překladu J. Z. Nováka:
Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum.
Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum.
Sedum malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.
I hleďme! V této verzi tedy zaručeně umírají černoušci s čísly 1, 8 a 10, přičemž ten vůbec poslední dokonce vlastní rukou. Nu, ale ještě hůř v očích mnoha z nás dopadl černoch šestý, anžto se stal právníkem… Oproti tomu sousloví „včas se nevzbudil“ (osud černouška číslo dvě) podle mého názoru nemusíme hned interpretovat jako doklad nějakého náhlého úmrtí ve spánku, to by tu asi chybělo slovíčko včas… A potlučení se před domem? A posekání se během štípání dřeva? Ále! To přece taky ještě nemusí znamenat vykrvácení či uhynutí. A zrovna tak píchnutí čmeláka není přece smrtelné, že, a třeba já se až do téhle chvíle domníval, že čmeláci ani nebodají.
Ale ani „klesnutí na skále“ – po pouhých dvou hodinách chůze – mi nepřijde jako symptom vysílení, které povede k úmrtí, i když – uznávám – v padesáti stupních na Sahaře bych názor asi změnil. A rychle… Ani tak ovšem onen veršík nelze vykládat jako vylíčení náběhu ke smrti a o sedmém z černochů zase nezvíme nic více, než že „šel klást pasti“. Hm. Znovu však opakuji: „Dost žertů!“ Zvlášť když jen zdánlivě lidové říkadlo vlastně napsal Septimus Winner, a to již roku 1868.
Ale pozor! Wimmer je autorem více verzí „Černoušků“ a jedna končí i povzbudivěji, přičemž právě ji Agatha nakonec rovněž převzala, tedy když román roku 1943 dramatizovala pod názvem Deset malých Indiánů… Nevalný český překlad veršů z téhle brutální hry (ale ve chvíli, když se znovu vrátila k původním černouškům) je od Aleny Bernáškové a zní:
Kdys deset malých černoušků si dalo jednou oběd, tu jeden z nich se zakuckal a zbylo jich jen devět.
Chce devět malých černoušků dát dobré jitro kosům, leč jeden z nich se nevzbudil, tak zbylo jich jen osm.
Těch osm malých černoušků pak popíjelo grog a jenom sedm zbylo jich, když jeden stal se cvok.
Sedm malých černoušků šlo honem sekat klestí, tu jeden s ranou v hlavě pad, hrajte si jenom s šesti.
A šest malých černoušků šlo jednou mlsat med, tu vosa štípla jednoho a zbylo jich jen pět.
Pět malých černoušků, hle, smutně k soudu míří, že z jednoho se soudce stal, zbyli jenom čtyři.
Ti čtyři malí černoušci na lodi měli při, tu kachna spolkla jednoho a zbyli už jen tři.
Potom tři malí černoušci šli spolu honit lva, jednoho však medvěd chyt a zbyli jenom dva…
Nu, a ve hře má pak poslední sloka právě ony dvě verze.
První je dál tragická. Ten zbylý malý černoušek, jsa velkým smutkem veden, šel a dal se oběsit a nezbyl ani jeden. Následuje ale i varianta šťastnější, anebo aspoň relativně šťastnější. Ten zbylý malý černoušek, jsa velkým smutkem veden, šel a hned se oženil, tak nezbyl ani jeden!
6.
Jinak se tady ovšem všechno zhoršilo, tedy pokud to vnímáte jako já. I nevzbuzení se tu, pravda, působí smrtonosněji, i když „jisté“ to Afričánek stejně nemá, a to ani podle pí Bernáškové.
To rána do hlavy sekyrou (čtvrtý černoušek) mívá přečasto smrtelné následky! A taky o úplné zešílení (druhý černoušek) osobně nestojím, stačím si takhle. A s grogem navíc, musím říct, nemám nijak „šíleně“ nepříjemné zkušenosti.
Ale štípnutí vosou (pátý černoušek)? Hu! Už může být – na rozdíl od štípnutí čmelákem – i smrtelné, o sežrání medvědem, ale i o sežrání kachnou pak už vůbec nemluvě, i když sežrání kachnou Encyklopedie Agathy Christiepodstatně mění čtenářovy dosavadní představy o velikosti dotyčných dětiček, leda že bychom tu tedy už konečně přistoupili na metaforický význam básně, který má samozřejmě ve všech verzích. Označit nicméně co alegorii samotný brutální román by bylo samozřejmě nesmyslem. Je to ryzí, chladný a prokalkulovaný krvák, v kterém první muž na uzavřeném ostrově umírá ihned poté, co se napije, načež… „Másleduje vrcholné dílo hrůzy, vzájemného podezřívání a smrti“, jak to trefně charakterizoval autor Encyklopedie Agathy Christie Matthew Bunson, „a každý z hostů je postupně pronásledován a vynalézavým a brutálním způsobem zavražděn a každé další úmrtí je hrůzným způsobem oznámeno, když po vraždě zmizí jedna z malých sošek… Popravy pokračují, dokud nezbývá poslední host, a ten si ještě musí vybrat mezi vynucenou sebevraždou a odsouzením k smrti oběšením. A konečné řešení? Odhalí je policie až o měsíce později, když jí jakýsi rybář pošle dopis, který objevil v láhvi.“
7.
Tak to tedy proběhlo a Agatha Christie byla, nutno říct, na svůj román právem hrda. V autobiografii se navíc vyznává, nakolik byla před napsáním fascinována obtížností úkolu, kdy „mělo deset lidí zemřít, aniž by to začalo být směsné a aniž by bylo jasné, kdo je vrah. A já napsala tu knihu až po příšerně složitém promýšlení a měla radost, co jsem z toho udělala, a bylo to jasné, jednoduché a neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení, na něž přitom stačil krátký epilog!“
Nepřehání. Ale tato až deptavě předválečná atmosféra zmaru byla čtyři roky nato roztříštěna už zmiňovanou londýnskou divadelní adaptací (měla přes 250 repríz), pro jejíž zakončení poskytuje základ ona druhá verze posledního verše Septima Winnera. A mimochodem, Agátina Encyklopedie nám předkládá i tento překlad Pavla a Matouše Iblových:
Jeden malý Indián měl sám život prázdný, tak se rozhod oženit a pak už nezbyl žádný.
8.
Nu, a když se pak příběhu roku 1945 zmocnil prostřednictvím René Claira (scénář i režie!) poprvé i film And Then There Were None, vyšel právě ze hry – a čistě mimochodem, už Agátiny třetí.
Tu druhou adaptaci krvavého příběhu Ten Little Niggers odvysílala pak 20. 8. 1949 jako živý přenos BBC a je tomu tudíž tohoto léta rovné půlstoletí. Zrovna jako od chvíle, kdy vznikla vůbec první adaptace díla Agathy Christie pro televizi (tato).
A dál? Ta třetí verze Ten Little Indians (1959) byla přenesena do horské chaty v Alpách a opět šlo o živě natočenou, ale tentokrát jen hodinu trvající (a tedy notně seškrtanou) adaptaci.
Čtvrtá a znovu filmová verze Ten Little Indians (1965) s Mario Adorfem a Christopherem Lee úspěšně okopírovala Claira a pro dnešního diváka je to paradoxně nejstravitelnější ze všech dosud existujících verzí. Navíc se chvíli před koncem i vtipně „zastaví“, abyste si sami vydedukovali řešení (anebo taky ne).
Pátá varianta Zehn kleine Negerlein vznikla pro německou televizi v roce 1969 a taky ujde, ale zcela katastrofálně dopadla anglická filmová adaptace Ten Little Indians (1974) uváděná i pod druhým názvem A pak tam nebyl žádný. A selhala dokonce i navzdory účastí neprostupné plejády herců zvučných jmen, kterými byli Oliver Reed, Richard Attenborough, Elke Sommerová, Charles Aznavour, Adolfo Celi, Gert Frobe, Herbert Lom a dokonce i sám Orson Welles. Děj je v tomto případě přenesen do odlehlého hotelu v tehdejším Íránu!
Dva roky nato (1976) vznikla už mimo filmové i televizní ateliéry i muzikálová adaptace Něco se chystá, která ovšem z původního hororu vytvořila frašku. Ne zlou…
Šestou verzi detektivky Desjať něgriťat pak natočili velice pietně Rusové – v Oděse, ve vile na pobřeží Černého moře, přičemž se působivě přidrželi původní, a tedy zcela brezvýchodné románové předlohy. Tím to ovšem opravdu prozatím skončilo a opět totálně nepovedený je sedmý film Ten Little Indians (1989) s Donaldem Pleasencem, Frankem Stalonem (tedy bratrem slavnějšího Sylvestera), Paulem Smithem a (opět) Herbertem Lomem, v kterém je původní ostrovní story přenesena pro změnu na safari a do tábora v poušti. I tady poslední dva hrdinové přežijí, ale radši bychom je zabili a zamyšleně tudíž čekáme, jak se ujme osmé verze masakrální knihy prozkoušený David Suchet.
Zatím se ale ničeho neujímá. Bohužel ne. Jak to?
Nevím. Buď si adaptátoři nechávají už tolikrát provařenou předlohu až úplně nakonec, anebo… Ano, nebo Černoušky nezpracují pro Sucheta vůbec a skvělá básnička O UBÝVÁNÍ už v jeho přítomnosti více nezazní… Ale kdopak ví!
Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA


Informace

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR