Dcera krále močálů (Karen Dionne)

Žila v divočině až do svých dvanácti let. Pak se jí podařilo svému otci utéci. Nyní po letech prchá otec z vězení a ona je jediná, kdo ho může zastavit. Otec však na zvyky z divočiny nezapomněl. Ona také ne…

Před lety unesl Jacob Holbrook nezletilou dívku a přinutil jí, aby s ním žila ve staré chalupě mezi michiganskými močály. Když bylo dívce skoro sedmnáct, narodila se jí dcera Helena. Děvčátko vyrůstalo s odevzdanou matkou a přísným, až sadistickým indiánským otcem. Ten však zároveň svou dceru už od malička učil vše potřebné k přežití v přírodě a ona ho za to milovala. Až do doby, kdy bylo Heleně dvanáct let a konečně si naplno uvědomila, že je otec psychopatický násilník a společně s matkou se jí podařilo z pustiny utéci. Příběh matky a dcery tehdy šokoval celou Ameriku a po několika měsících byl Jacob dopaden a uvězněn.

Nyní žije osmadvacetiletá Helena Pelletierová spokojený život na Horním poloostrově v Michiganu. S manželem Stephenem mají dvě malé holčičky a Helena si celkem slušně vydělává na živobytí prodejem domácích džemů. Idylku naruší zpráva, že Helenin otec utekl z vězení a zabil při tom dva strážné. Policie i FBI si myslí, že míří k hranicím Kanady, ale Helena, která svého otce sice od únosu neviděla, ale zato ho zná ze všech nejlépe, o tom přesvědčena není. Je jí jasné, že musí přesunout rodinu do bezpečí stůj co stůj, a že jestli může někdo zastavit jejího otce, je to ona sama.

Také americká autorka Karen Dionne kdysi vyměnila civilizaci za divočinu. Sice se může zdát, že její čtvrtý román Dcera krále močálů je tak trochu autobiografický, ale byla to výměna čistě dobrovolná. Po ukončení michiganské univerzity nějaký čas žila na Horním poloostrově. Posléze se věnovala různým domácím aktivitám a navrhovala dokonce malé železniční modely. Psala povídky, které byly publikovány v různých periodikách. Pracovala jako redaktorka beletrie v literárním časopisu, založila internetovou organizaci spisovatelů a sama je členkou několika spisovatelských sdružení. Píše literární kritiky a blogy. Recenzovaný román je po Bodu mrazu druhým česky vydaným titulem.

Pokud čekáte ponurý příběh z kategorie tzv. „home invasion“, kde je mírumilovná rodina terorizována ve svém domě násilníkem, rovnou Vás vyvedu z omylu. Takže pokud tento typ románů nemáte rádi, nemusíte se bát. Na druhou stranu neříkám, že nejde o thriller, a že není místy až dost ponurý. Je, ale jiným způsobem. V každém případě je to román, který může překvapit, protože se ubírá jiným směrem, než byste očekávali.

Karen Dionne vypráví příběh v první osobě z pohledu Heleny. Linie vyprávění je rozdělena do dvou paralelních částí, které se pravidelně střídají. Současná linie je vyprávěna v přítomném čase, pasáže z dětství v zajetí jsou zase vyprávěny v minulém čase. Právě ty jsou velmi dobře protkány zajímavě vystiženou dětskou naivitou pohledu malé holčičky a později dospívající dívky. Dcery, která miluje svého otce, i když ví, že dokáže být velice krutý. Jelikož už od malička vyrůstala v divočině a nic jiného nezná a nemá tím pádem srovnání s okolním světem, připadá jí, že to tak má, respektive musí být. V tom je jedna z předností Dionnina románu – můžeme si při čtení položit otázku, jak by někdo rozumný mohl – byť je to ještě dítě – něco takového strpět, na druhou stranu si musíme připomínat, že jde o dívenku, pro kterou celodenní náplň namísto hraní s panenkami představoval už od malička lov, střílení zvěře, kladení a prohlížení pastí, stahování králíků a lovení ryb. De facto dívčí kopie svého otce žila jen přírodou, otcovým vyprávěním příběhů a tím, co nového se může naučit. Až do svého útěku nevěděla téměř nic světě, se kterým jediný kontakt představovaly staré výtisky časopisu National Geographic.

Někoho by mohlo zpočátku odradit Heleninou sáhodlouhé vyprávění o dětství. Možná by si dokonce mohl říkat, že už to snad ani není thriller. Ale byla by chyba nechat se v téhle chvíli odradit. Ne proto, že Karen Dionne postupně utahuje pomyslnou smyčku a s koncem knihy se děj přiostřuje a napětí stoupá v obou vyprávěčských liniích. Důvod je jiný. I já jsem měl zpočátku podobné pochyby, ale dost rychle jsem zjistil, že mě vyprávění ze života v divočině baví, i když bych měl vlastně číst thriller. V těchto pasážích je naprosto jasně viditelná znalost prostředí, o kterém autorka píše (v sedmdesátých letech tu skutečně s rodinou nějaký čas kempovala), a i když vypadá jako dobrosrdečná představitelka mladší slečny Marplové, nepochybujete, že by si jistě dovedla sama sehnat suroviny k dušenému králičímu masu na medvědím sádle. Pravda je, že nad některými „pochoutkami“ v knize jsem se poněkud ušklíbal, ale na druhou stranu musí člověk mít na paměti, že se tak dřív (bez supermarketů) zkrátka žilo.

Chcete další důvod, proč knihu neodkládat? Idylka dospívání v divoké přírodě a šťastné a zdánlivě bezstarostné chvíle strávené s otcem tu kontrastují s jeho sadistickými tresty a nepředvídatelným agresivním chováním. Pokud to coby mladá dívenka považovala za přirozené, s dospíváním vidí věci jasněji, ale přesto jí vzpomínky na ty lepší okamžiky nedovolují zaujmout jednoznačný postoj. Je stále více zmatená a mísí se v ní různé pocity. Přeci svého otce (a také věznitele, o čemž po celou tu dobu neměla ani potuchy) milovala. Na rozdíl od matky, kterou kvůli její pasivitě leckdy doslova pohrdala. Přestože otec nechával obě ženy často doma samotné, když šel na lov, nikdy neutekly. A i když je mnohdy doslova týral za drobné prohřešky, v dívce dlouho převažuje obdiv k otci.

Právě v téhle nejednoznačnosti postoje hlavní hrdinky bych viděl největší přednost románu. V tomhle je místy spíše psychologický thriller Karen Dionne odlišný od mnoha jiných thrillerů s despotickým záporákem. Tady nejde o stovky stran popisu zoufalství v zajetí spojeném s psychickým a fyzickým týráním. Jistě, je to příběh nepravděpodobný, ale dobře vypovídá o nemožnosti vymanit se z vlastních vzpomínek a obdivu. Nebo o tom, jak dlouho může trvat, než prozřeme, ale i tak se nemusíme dostat k jednoznačnému stanovisku. A je jedno, jestli jde o shovívavé vyprávění hlavní hrdinky o svém dětství, nebo glosování minulosti z pohledu současné zralé ženy a matky. Karen Dionne nám nenápadně podsouvá návrat k základním lidským potřebám, ve kterých „náš svět“ vypadá jako povrchní, marnotratný a konzumní. Zároveň nám ale příliš nedovolí sympatizovat s postavou otce-násilníka, takže v nás občas může vyvolat stejné pocity, jaké zažívá její hlavní postava.

Dcera krále močálů (jde o přezdívku, kterou Heleně dala média po jejím vysvobození, ale také o stejnojmennou pohádku Hanse Christiana Andersena, která má v příběhu významné místo) je nevšedním románem, který zpočátku naznačuje, o jaký druh thrilleru se bude jednat, aby se posléze vydal jiným směrem a téměř se od thrilleru odklonil. Přesto dokáže čtenáře zaujmout dlouhými pasážemi o nedobrovolném vyrůstání v divočině, mnohdy v něm vyvolat i nejednoznačný postoj a neochudí ho o napětí v závěrečných kapitolách. To jsou tři hlavní důvody, proč román se silným psychologickým nábojem rozhodně stojí za přečtení.

 

Originální titul: The Marsh King‘s Daughter (2017)
Vydání v České republice: Slovart, spol. s r. o., (2017)
Přeložila: Hana Březáková (2017)
320 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA