Chemie smrti (Simon Beckett)

Simon Beckett Chemie smrtiTemný a tísnivý příběh o hledání vraha v malé venkovské oblasti má bravurně skličující atmosféru, správně zasmušilého hrdinu a spoustu forenzních detailů…

Doktor z velkoměsta přijímá místo praktického lékaře v Manhamu, v naprostém zapadákově, jakých jsou v Británii spousty. Nastupuje jako pomocná síla ke staršímu lékaři, takže to mimoděk připomene například Patricka Taylora nebo Jamese Herriota a jejich začátky. Až na to, že tahle lékařská praxe rozhodně nebude tak přátelská a pohodová. Smrt, před kterou David Hunter utekl z Londýna, si ho najde i uprostřed hrabství Norfolk…
Když děti objeví tělo zavražděné ženy, kterou doktor Hunter znal, těžko může před policií zatajit, že kdysi býval kapacitou na poli forenzní antropologie. A policie jeho zkušenosti velice potřebuje, jestli má dopadnout vraha…
Vyprávění je podáváno z pohledu doktora Huntera, který je poněkud depresivně založený, všímá si všech možných lékařských detailů a možná až moc času věnuje popisu mokřin, západů slunce a podobným zdržovacím manévrům. Ty ale vůbec nejsou nutné, k tísnivé atmosféře strachu a nejistoty mokřiny nepotřebujeme, tady totiž bohatě stačí vědomí, že oběť byla místní, že je místní nejspíš i vrah – a že zmizela další žena.
Autor naprosto mistrně popisuje narůstající strach obyvatel malé vesnice, i když k tomu popisu má svázané ruce tím, že vše je zabíráno jen z Hunterova úhlu pohledu. I přesto je tam ta panika cítit, to podezírání, nejistota, nedůvěra. A doktor Hunter pocítí na vlastní kůži, jak reaguje sevřená komunita zahnaná do úzkých – sám je ve vsi sotva pár let, ještě stále je cizák, tudíž ještě stále mohou vesničané doufat, že vrahem není někdo z nich, ale třeba právě Hunter…
Když se někde v knize ozve prorocké prohlášení typu: „tohoto rozhodnutí jsem měl později litovat“ apod., většinou to zavání velkým klišé. Kupodivu ne v tomto případě. Třebaže jsou podobné formulace použité vícekrát, vždy vás donutí uvažovat nad situací a hledat, co tím chtěl Hunter říct. A také všechny ty narážky na blížící se události, a že bude hůř. Mohly by působit směšně, kdyby všechno kolem nebylo tak ponuré a předvídaná jistota, že se to ještě zhorší, napětí a úzkost jen krásně prohlubuje.
Vesnický život zasažený vraždami jen málokomu nepřipomene Vraždy v Midsomeru. Ale Beckettův Manham je mnohem zatvrzelejší, plný zášti a podezírání, není to rozhodně místo, kam byste chtěli jet na dovolenou. Vůbec jsem ho neměla přirovnávat k Herriotovu Yorkshiru, a zlatý Causton…
Finále je vážně šokující. Když už si myslíte, že žádné překvapení nepřijde a že pointu jste tušili už od půlky, baf! A zůstanete koukat. A tak to má u správných detektivek být. Asi bych byla i zklamaná, kdyby tam žádný veletoč nečekal. Chemie smrti je lahůdka – místy nechutná, převážně skličující, ale především strhující…

Originál: The Chemistry of Death, 2006
Překlad: Tatjana Jandourková
Vydal: Knižní klub, 2010
www.knizniweb.cz
334 stran

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA