Není kouře bez ohýnku (Agatha Christie)

Agatha Christie Není kouře bez ohýnkuLetec Jerry Burton se zotavuje ze zranění při havárii, a tak si na radu lékaře se svou sestrou Joannou pronajímají vilu v na první pohled poklidně působícím městečku Lymstock. Postupně se seznamují s místními osobami a osůbkami – podivínským fanouškem umění a možná homosexuálem pane Pyem, reverendem Calthropem a jeho manželkou, právníkem Symmingtonem, jeho manželkou a pohlednou chůvou jejich dětí, s doktorem Griffithem a jeho sestrou nebo třeba staropanenskou slečnou Bartonovou, která Jerrymu a sestře pronajme svůj dům.
Jednoho dne obdrží Joanna anonymní dopis a není jediná, komu hanlivý list přišel. Nepravdivé urážky především sexuálního charakteru postupně dostávají různí obyvatelé městečka. Otázkou zůstává, kdo (jedná se o ženu?) tyto dopisy odesílá. A zkušení čtenáři detektivek si mohou domyslet, že jen u rozesílání anonymů to neskončí: jedna z dam obdrževších anonymní dopis spáchá sebevraždu.

Celý příběh vypráví v první osobě Jerry a kromě jeho zotavování a rozvíjení záhadného příběhu – a detektivního pátrání zde je ostatně méně než v jiných Christiiných kouscích – sledujeme také jeho postupné vzplanutí k Megan, dceři paní Symmingtonové z prvního manželství, dvacetileté dívce, která je ale rodinou a okolím považována spíše za dítě. Možná nejpovedenější love story v detektivkách Agathy Christie, navíc obsahující i úsměvnou pasáž, kterou o padesát let později připomíná Pretty Woman.

Ač se jedná o detektivku se slečnou Jane Marplovou, ta zde vystupuje jen minimálně. Poprvé se objevuje na scéně zhruba v poslední čtvrtině knihy – a i pak je její výskyt minimální, i když samozřejmě ona případ vyřeší. Právě její téměř mihnutí se, při němž se navíc nestihne dostatečně marplovsky projevit, by na knihu mohlo nalákat i ty, kteří jinak nemají příběhy se staropanenskou pátračkou příliš v oblibě.

Není kouře bez ohýnku se pojí zajímavá vydavatelská historie: nejprve byl vydán roku 1942 ve Spojených státech, a to v kratším vydání. Z této verze také vycházel český překlad Vlasty Dvořákové dočkavší se celkem pěti vydání, britská verze z roku 1943 byla přeložena do slovenštiny jako Hroziací prst. Až na podzim 2010 se anglické verze detektivky (přičemž pro česká vydání Christie se nyní vychází právě z těch anglických) dočkali i čeští čtenáři, původní překlad nebyl upravován, ale příběh přeložen zcela znova.
Vydání Knižního klubu na odlišnost v anglickém a americké vydání upozorňuje jen stručně na zadní straně vazby, v tiráži je pak uvedena nic neříkající poznámka, že se jedná o první vydání v novém překladu. Škoda, že tyto rozdíly neshrnuje a nekomentuje alespoň krátká ediční poznámka, proto si dovolím ocitovat Curannovy Utajené zápisníky Agathy Christie: „Základní osa příběhu sice zůstala zachována, ale z americké verze se vytratila řada méně důležitých postav a některé pasáže včetně hned té úvodní jsou výrazně odlišné. Kromě zarážejících odkazů na postavy, které (zdánlivě) neexistují, je celkový dojem takový, že v americkém podání je kniha kratší.“ (409)

To je ovšem také jediná věc, kterou recenzované knize lze vytknout. Není kouře bez ohýnku je napsáno nesmírně čtivě, Jerryho a ostatně i Joannině milostným patáliím musí snad každý fandit, detektivní zápletka s anonymním dopisy je dosti neobvyklá. Není proto, myslím, nijak zarážející, že v roce 2002 v anketě mezi členy Společnosti Agathy Christie o nejlepší autorčinu detektivku obsadila kniha třetí místo.

Originál: The Moving Finger (1943)
Překlad: Edda Němcová
Vydal: Knižní klub, Praha 2010
208 stran
www.knizniweb.cz

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA