Hercule Poirot Agathy Christie (2/2)

Poirot a pomocníci
První kniha Agathy Christie vychází z tradičního holmesovského (resp. poeovského) tria: Velký detektiv, jeho watson, policejní důstojník.
Agatha Christie Karty na stolePříběh je celý vyprávěn v ich-formě kapitánem Arthurem Hastingsem, který Poirotovi asistuje. Hastings je ten, který nám zprostředkovává detektivovy činy, oproti jeho intelektuálně slabším detektivním výkonům vyniká Poirotova inteligence, on je ten, který detektivovi může klást otázky, aby detektiv nám, čtenářům, mohl poskytnout odpovědi, případně nás ponechal ještě několik stránek v napětí.
Dále se tu poprvé objevil představitel policejního aparátu, dokonce detektiv Scotland Yardu (funkce přinášející možnost pátrat po daleko větším území než je Londýn či jedno konkrétní hrabství), inspektor Jamess Japp, později povýšený na vrchního inspektora.
Již v roce 1923, kdy Christie publikovala časopisecky celkem 25 poirotovských povídek, byl tento model různě variován: (1) povídka vyprávěná v první osobě Hastingsem, ale bez Jappa, (2) povídka vyprávěná v er-formě, ale jen s Jappem nebo (3) i bez Jappa.
Christie sama přiznává, že Hastingse neměla ráda, a o Vraždě na golfovém hřišti (1923) ve Vlastním životopise píše:
Když už musím mít v knize milostnou zápletku, říkala jsem si, mohla bych se Hastingse rovnou zbavit tím, že ho ožením! Po pravdě řečeno, začínal mi trochu lézt krkem. Mohla jsem setrvat u Poirota, ale neměla jsem zapotřebí setrvávat u Hastingse.
přel. Marta Staňková, Academia 1999, str. 317

Hastings, vždy se zájmem o něžné pohlaví, se tedy žení (aniž by tato událost byla součástí některé knihy) a stěhuje se do Argentiny. Pak se ještě sporadicky objevil v pár příbězích — i s velkou prodlevou mezi vydáním Němého svědka (1937) a Opony (1975).

Poirot pátrá i po boku postav objevivších se předtím v samostatných příbězích. V Kartách na stole kromě něj vystupuje superintendant Battle, hrdina už dvou románů, plukovník Race pracující v tajných službách, jeden příběh, a Ariadne Oliverová, objevující se předtím v povídkách s jiným detektivek, statistickým úředníkem na penzi Parkerem Pynem. Třebaže s ním se Poirot nikdy nesetkal, převzal po něm i sekretářku, slečnu Felicity Lemonovou.
Z nich za nejzajímavější považuji Ariadne Oliverovou.
Jedná se o autorku detektivních románů, která stvořila postavu finského detektiva, nejsouc přitom nijak kována ve znalostech o Finech a Finsku. Často tak bývá uváděno — a snad bych ani netvrdil, že se jedná o poznámku špatnou —, že tak Christie prezentovala vlastní názory. Postavou paní Oliverové byl do poirotovek také vnesen ženský element, po Kartách na stole se objevila ještě v dalších čtyřech knihách série.
Poirot nečte sice její detektivky s oblibou, při vyšetřování zločinů mezi nimi nejde jen o profesionální vztah, ale jsou i přátelé, o čemž bych si kromě ní dovolil mluvit jen v případě Hastingse. Roztržitost paní Oliverové zas umožňuje vymyslet různé komické situace.

V porovnání s jinými detektivy, třeba i slečnou Marplovou, má Poirot velkou výhodu: policie s ním obvykle spolupracuje, často i ochotně, potřebné informace nemusí získávat pokoutnými způsoby. S řadou policejních úředníků se setká pouze v jednom příběhu, Christie se kromě Jappa vracela ještě k postavě policisty Spence.

Poirot a ženy
Rané připady Hercula Poirota
Poirot nebyl nikdy ženatý a neprožil v minulosti nějakou vážnou milostnou eskapádu, o jeho sexuální orientaci však pochybovat nemusíme: je heterosexuál a dokáže ocenit ženskou krásu.
Zatímco Sherlocka Holmese okouzlila Irene Adlerová v povídce Skandál v Čechách, Poirota zaujala ruská hraběnka Vera Rossakoffová. Podobně jako u Holmese se jedná o vzplanutí čistě platonické — kdyby se s ní oženil, jednalo by se s největší pravděpodobností o konec knižní série. Hraběnka pochází z Ruska a s Poirotem se seznámila při vyšetřování krádeže, kterou sama spáchala, v povídce Dvojí stopa (1923):

„To je žena“ vykřikl Poirot nadšeně… „Mon Dieu, quelle femme! Ani slovo hádky, ani slovo odporu či vytáčky! Stačil jeden rychlý pohled, a správně odhadla situaci. Říkám vám Hastingsi, žena, která dovede přijmout porážku takto — s bezstarostným úsměvem —, ta to dotáhne daleko! Je nebezpečná, má nervy z oceli; je —“ Zakopl.
„Věci by prospělo, kdybyste dokázal zmírnit své nadšené a díval se na cestu,“ navrhl jsem.

z knihy Rané případy Hercula Poirota, přel. Michala Marková, Knižní klub 2007, str. 80

Poté se setkali ještě v románu Velká čtyřka a povídce Únos Kerbera, v níž Poirot kupuje hraběnce květiny, a zmiňována, když na ni Poirot vzpomíná, je i v dalších příbězích.

Nestárnoucí Poirot
Záhada na zámku Styles se odehrává během roku 1916, Sloni mají paměť jsou datováni do začátku sedmdesátých let, v poslední Oponě doba děje určena není. Poirotovi by tedy muselo být přes sto let, jak ostatně dokládá i již uvedený citát Agathy Christie. Že pátrači nestárnou, jak plyne reálný čas, nebo nestárnou vůbec, není v detektivní literatuře nic neobvyklého. Například Perry Mason je mlád ve třicátých i šedesátých let, a během své kariéry stihne dokonce třikrát požádat stále krásnou a mladou sekretářku Dellu Streetovou o ruku.
Christie se postavy belgického detektiva snažila několikrát zbavit. Například, jak už napsáno v první části článku, poslala jej ve Vraždě Rogera Ackroyda (1926) na odpočinek. Porušivši zde, co by detektivkáři porušit neměli, rázem se Christie proslavila. Kniha se stala komerčně výrazně úspěšným titulem.
Snad jen operní pěvkyně se prý loučí se svou kariérou častěji než Hercule Poirot,“ podotýká Jan Čermák, zakladatel Společnosti Agathy Christie.
Agatha Christie Třetí dívka Ani Poirot přitom nestárne, a pokud ano, pouze minimálně. Doba se mění a s tím i její specifičnosti. Ruští uprchlíci po revoluci, která nebyla velká a neproběhla v říjnu, „poklid“ mezi světovými válkami, hrozba druhého světové války, druhá světová válka (v Času přílivu z roku 1948 se Poirot schovává v krytu), doba po druhé světové válce se zvýšením daní a úbytkem služebnictva, studená válka, doba beat generation a hippies.
Poirot má stále svůj špičkový oblek a lakýrky, i když už to dávno není podle módy. V románu Třetí dívka (1966) najdeme hned v úvodu vydatnou ukázku, co si Poirot říká o své potenciální klientce:

„Pcha!“ pomyslel si Poirot znechuceně. „Tahle děvčata! Copak si ani nedají práci, aby ze sebe něco udělala? Kdyby byla pěkně nalíčená, přitažlivě oblečená a učesaná dobrým kadeřníkem, pak by možná ušla. Ale takhle!“
Jeho návštěvnice byla dívka asi tak něco přes dvacet. Dlouhé rozcuchané vlasy neurčité barvy jí visely přes ramena. Velké oči byly modrozelené a měly prázdný výraz. Na sobě měla patrně oblíbený ústroj své generace — černé kožené holínky, bílé vlněné dírkované punčochy pochybné čistoty, příliš krátkou sukni a dlouhý beztvarý pulovr ze silné vlny. Člověk Poirotova věku a generace mohl mít jen jedno přání — co nejdřív vstrčit to děvče do vany. Cítíval často podobnou chuť, když se procházel londýnskými ulicemi. Stovky děvčat vypadaly přesně tak. Vypadaly všechny špinavé. A přece — znělo to jako paradox — tahle působila, jako by se byla topila a právě ji vytáhli z řeky. Takováhle děvčata, uvažoval, snad ani doopravdy špinavá nejsou. Vynakládají jenom nesmírnou námahu na to, aby tak vypadala.
přel. Eva Ruxová, Knižní klub 2012, str. 9

V příběhu Sloni mají paměť, poslední napsané detektivce série, trápí sice Poirota a paní Oliverovou občas potíže s pamětí, nesužují je však žádné vážné zdravotní problémy.

Poslední kniha s Poirotem
Už během druhé světové války se Christie rozhodla napsat poslední poirotovské dobrodružství. Rukopis byl uložen do trezoru pro případ, že by autorka při náletech zahynula. Nezahynula a vydání knihy bylo plánované až po její smrti. Nakladateli se povedlo nakonec Christie přemluvit a kniha byla vydána ještě za jejího života (zemřela ani ne rok poté, 12. ledna 1976).

Agatha Christie Opona!! UPOZORNĚNÍ !!

V závěrečné části článku je naznačováno rozuzlení knihy Opona.

Román je opět vyprávěn v ich-formě Hastingsem, který se vrátil z Argentiny, aby naposledy pátral s Poirotem. Ten je nemocný, trápí ho dna, je upoután na kolečkové křeslo, nosí paruku — už to zkrátka není čiperný elegán jako dříve, stále však schopný používat šedé buňky mozkové.
Děj je zasazen opět do styleského sídla a již popisované Poirotovo rozhodování o spravedlnosti tady dosahuje vrcholu. Sám se v příběhu odkazujícím na Othella stává vrahem, zabijí člověka (označovaného zde jako Jago), který je zákonem nepostihnutelný. Po tomto činu si Poirot nebere své léky a svěřuje se rukou božích. Ráno je nalezen mrtvý.
V případě Opony se Christie povedl příběh dosti se vymykající a v historii detektivky dosti ojedinělý. Jak smrtí detektiva, tak detektivem jako pachatelem, čímž ostatně porušila sedmý bod z Desatera pátera Ronalda Arthbuthnota Knoxe říkající, že „pachatelem nesmí být sám detektiv“.
V listech New York Times byl dokonce na titulní straně publikován Poirotův nekrolog, jak kdyby se jednalo o reálnou postavu.
Nejlepší možná tečka za literární sérií?

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.