Hercule Poirot Agathy Christie (1/2)

Záhada na zámku StylesAgatha Christie začala psát první knihu s Herculem Poirotem v roce 1916 a neúspěšně ji nabídla několika nakladatelstvím. Až roku 1920 byl román Záhada na zámku Styles publikován ve Spojených státech knižně a v Británii časopisecky. O rok později, jak se málokdy správně uvádí, vyšel knižně i v zemi autorky.
„Dá se snadno zapomenout na to, že mladá Agatha Christie a postarší Arthur Conan Doyle psali současně a že Poirot se nejdříve objevil ve stínu jedinečného Sherlocka Holmese…“ píše Robert Bernard ve studii Talent to Decieve.

Protože jsou poirotovské detektivky — a dílo Christie vůbec — v povědomí řady čtenářů, myslím, spojené především s obdobím mezi světovými válkami, o některých detektivech si ani nemusí uvědomit, že se po nějakou dobu jejich příběhy objevovaly souběžně s těmi Poirotovými. Vždyť poslední poirotovské detektivka byla publikována až roku 1975!
Následující výběr 9 literárních a 2 televizních pátračů je čistě subjektivní. Chci jen poukázat na různorodost detektivů, kteří byli nějaký čas „konkurenty“ Hercula Poirota:

A.C. Doyle: Sherlock Holmes (1897—1927)
G. K. Chesterton: otec Brown (1910—1935)
Karel Čapek: dr. Mejzlík (1929)
Georges Simenon: Maigret (1929—1972)
Erle Stanley Gardner: Perry Mason (1933—1973)
Rex Stout: Nero Wolfe (1934—1975)
Ed McBain: 87. revír a Steve Carella (1956—2004)
P. D. James: Adam Dalgliesh (1962 — zatím poslední kniha 2008)
Václav Erben: kapitán Exner (1964—2001)
Poručík Columbo (1968—2003)
Mjr. Zeman (1974—1979)

Utajené zápisníky Agathy ChristiePoirot se během uvedených 55 let objevil v 36 románech, 50, resp. 56 povídkách (u 6 povídek existují dvě více či méně odlišné verze) a 1 divadelní hře, kterou do podoby románu převedl roku 1998 Charles Osborne. Krom toho byla v roce 2005 objevena jedna dosud nezveřejněná poirotovská povídka, zařazená do Utajených zápisníků Agathy Christie (2008) od Johna Currana.
Poirot je tedy oproti některým detektivům  (a Osbornovo převedení hry na román nepovažuji za nový text, ale něco podobného filmové či televizní adaptaci románu) spjat výlučně s osobností své autorky. Narazil jsem sice na příběhy napsané někým jiným, jednalo se však o parodická zpracování (Vražda v Slopnej z roku 2008 od Daniely Kapitáňové, kde detektiv na Slovensku pátrá společně s např. majorem Zemanem, komisařem Maigretem nebo i Christiinou postavou slečnou Marplovou; povídka Hercule Poirot v roce 2010 Johna L. Breena) a předpokládám, že vznikly bez vědomí vlastníků autorských práv.

Jaký je Hercule Poirot
Již od začátku — nebo to Christie alespoň zpětně připadalo při psaní Vlastního životopisu (1977) — měla jasno, jaký bude Poirot:
Proč bych si nemohla udělat detektiva z nějakého Belgičana? pomyslela jsem si. Byli tu uprchlíci všeho druhu. Což třeba uprchlý policejní důstojník? Policejní důstojník v penzi. Nepříliš mladý. V tom jsem se dopustila velké chyby! S tím důsledkem, že mému fiktivnímu detektivovi dnes už opravdu musí být hodně přes sto let. … Měl to být bývalý inspektor, aby měl se zločinností jisté zkušenosti. Bude puntičkář, velice pořádkumilovný, říkala jsem si, když jsem ve své ložnici poklízela spoustu nepořádně pohozených drobnosti. Úpravný pán. Představovala jsem si ho jako úpravného malého pána, který pořád všechno skládá, má rád věci do páru, a aby byly hranaté, nikoli kulaté. A bude velice chytrý — bude mít malé šedé buňky mozkové — to byla dobrá věta: tu si musím zapamatovat — ano, bude mít malé šedé buňky.“
přel. Marta Staňková, Academia 1999, str. 286—287

3x Hercule PoirotZatímco představu, jak vypadá Sherlock Holmes, dotvořily ilustrace při prvním, časopiseckém publikování některých příběhů, v případě Poirota máme informace přímo z původního literárního textu Christie — a to hned z raných knih série.
V Záhadě na zámku Styles můžeme číst:
Poirot byl výjimečně vyhlížející malý muž. Měřil stěží sto šedesát centimetrů, ale pohyboval se s velkou důstojností. Tvar jeho hlavy opisoval přesně tvar vejce a vždy ji měl trochu nakloněnou na stranu. Jeho knír byl velmi navoskovaný, vojenského zástřihu. Upravenost jeho šatu byla téměř neuvěřitelná; věřím tomu, že smítko prachu by mu způsobilo více bolesti než zranění střelou.
z knihy 3x Hercule Poirot, přel Jaroslav Matějka, Knižní klub 2010, str. 22
Vražda na golfovém hřišti (1923) nabízí následující ukázku obsahující i charakterové vlastnosti postavy:
Byl to obdivuhodný človíček. Měřil metr šedesát, vejčitou hlavu nakláněl trochu ke straně, a když se rozčilil, oči mu blýskaly zelenavým leskem. Nosil vojensky navoskovaný knír a tvářil se nesmírně důstojně. Celým zevnějškem působil uhlazeně, až vybraně elegantně a upravenost byla doslova jeho vášní. Šikmo připevněná ozdoba, smítko prachu nebo sebemenší nedbalost v oblečení někoho jiného představovalo pro tohoto mužíčka utrpení, dokud se mu nepodařilo onu chybu napravit. Jeho božstvy byly Pořádek a Metoda. V určitém smyslu odmítal konkrétní důkazy, jako šlépěje nebo popel z cigarety, a prohlašoval, že samy o sobě nemohou detektivovi pomoci rozluštit nějakou záhadu. S přehnaným uspokojením si pak poklepal na svou vejčitou hlavu a řekl: ‚Skutečná práce probíhá tam uvnitř, v malých šedých buňkách. Nikdy nezapomínejte na malé šedé buňky, příteli.‘
přel. Běla Dintrová, Melantrich 1992, ukázka na webu agatha.cz

Christie postupně doplňovala jen maličkosti. Například v neúspěšné snaze poslat Poirota na odpočinek přišla s pěstováním dýní, o kteréžto zálibě čteme především ve Vraždě Rogera Ackroyda (1926).
Zlatá brána otevřenáK ukázkám z obou detektivek zbývá doplnit jen pár informací. Poirot si libuje v dobrém jídle a pití, má rád sirop de casis, který málokdo z jeho společníků dokáže ocenit, záleží mu na pravých úhlech („Nyní, když se vedle kulatých lívanců smažily i hranaté, neměl si Poirot nač stěžovat,“ můžeme například číst v příběhu Zlatá brána otevřená, přel. Edda Němcová, Knižní klub 2008, str. 7.).
Nevíme, kdy přesně se narodil, ale jde si odvodit, že to bylo kolem roku 1850 v konzervativní katolické rodině. Mládí prožil ve Spa, pak působil jako policejní důstojník v Bruselu (o jednom případu můžeme číst v povídce Bonboniéra, 1923). Roku 1904 odešel z řad policie a stal se soukromým detektivem, v roce 1916 se jako belgický uprchlík ocitl v Anglii.
Že je Poirot Belgičan a pátrá v Británii (ale nejen tam) přitom nelze skončit tím, že se Christie zkrátka inspirovala u belgických uprchlíků. Poirot prokládá své promluvy francouzskými výrazy, někdy i celými větami — a angličtinu porůznu komolí (přičemž tato jazyková komika mohla někdy zaniknout překladem díla z angličtiny do češtiny). Ano, je to tedy vzdělaný pán, který se dokáže domluvit přinejmenším francouzsky, anglicky a německy, ale hlavně toho, že není Angličan, dokáže využít. Proto, že je cizinec, se mu podezřelí Angličané mnohdy svěřují s něčím, co by jinak nepověděli nejlepšímu příteli.
S tím souvisí jedna z jeho oblíbených vyšetřovacích metod. Nechat lidi povídat, povídat a povídat. Lidé chtějí mluvit a dříve nebo později se něčím prozradí, zalžou, podřeknou se apod., tvrdívá s oblibou. I Poirot pracuje s věcnými důkazy — a Christie umí dobře vymýšlet všelijaké falešné stopy —, zásadní je pro něj přemýšlení (ony malé šedé buňky) a zapojení psychologie. V některých příbězích se tak objeví jen na několika stránkách (např. Hodiny, 1963), ale z informací, které mu poskytnou jiní, dokáže příběh rekonstruovat.
Umí využít i svého důchodového věku. Zvláště před mladými slečnami nějak zapletenými do příběhu se chová jako papá Poirot — můžeme u něj občas pozorovat i dětinské chování — a nechá si tak někdy také říkat: opět platí, že se mu postavy často svěří, a on se nakonec dozví, co vědět potřebuje.

U Poirota jakožto bývalého policisty by se nabízelo říci, že pátrá prostě proto, že byl policista. Dá se ale automaticky předpokládat, že všechny policisty (třebas i ty literární) jejich práce baví? Pro Poirota je spravedlnost nesmírně důležitá, zločin neuznává — předpokládám spojitost s tím, že se jedná o člověka věřícího, třebaže ho nevidíme každou druhou stranu příběhu s modlitební knihou a mohli bychom tuto informaci „upozadit“.
Spolupracuje s polici, ale přes velkou úctu k spravedlnosti někdy sám rozhoduje o osudu pachatelů. Nechává vrahy spáchat sebevraždu (Smrt na Nilu, 1937, Poslední weekend (!) z roku 1946 aj.), nepřenechává ho policii, ale vlastním výčitkám (Pět malých prasátek, 1943), někdy se také jedná o zločin morálně ospravedlnitelný (např. Čas přílivu, 1948).

Poirot a zločin
Poirot netrpí finanční nouzí a může si dovolit cestovat mimo území Británii. Často při svých cestách naráží náhodně na zločin. Právě exotická prostředí skvěle nabízejí, aby se zde sešli různorodí lidé různých národností (zdůrazňováno je to ve Vraždě v Orient-expresu). Tyto detektivky často využívají klasického modelu skupiny osob bez kontaktu s okolím a bez možnosti využití kriminalistické techniky (namátkou Vražda v Orient-expresu, Smrt na Nilu, Vražda v Mezopotámii, 1936, Schůzka se smrtí, 1938), Poirot tedy může naplno zapojit své malé šedé buňky.
Vánoce Hercula PoirotaTřebaže detektivky z anglického venkova netvoří u Christie zdaleka tak velké procento, jak by si asi většina čtenářů myslela, i tady Poirot pátrá. Sídla, kde se sjede velký rodinný klan (Vánoce Hercula Poirota, 1938 nebo Po pohřbu, 1953) či pořádá nějaká slavnost (Hra na vraždu, 1956), to je ideální prostor pro detektivku. Pátrá i v prostředí britských měst, včetně Londýna, nebo je místo děje variováno — Anglie i zahraničí.
Christie zkrátka dokáže přijít s různými inovativními nápady. Co se týče zápletky i místa děje. Poirot trpí mořskou nemocí, v Orient-expresu zažívá rušnou noc, záleží mu na tom, aby v sídle bylo dostatečné teplo, v zásadě je ale schopen svá vyšetřování provádět kdekoliv. A co je nejdůležitější, případ vždycky vyřeší!

Charakter zločinů se liší dle toho, zdali se jedná o román či povídku. V románových poirotovkách se Christie bez vraždy (a většinou by byl namístě spíše plurál) neobejde, i když se jedná někdy jen o retrospektivně vyšetřované zločiny (Pět malých prasátek a Sloni mají paměť, 1972), aniž by došlo k vraždě v aktuálně vyprávěné linii. Ani v povídkách někdy nechybí vraždy, ale vyšetřují se tu i méně závažné zločiny — krádeže, loupeže, zmizení nebo třeba únos.
Agatha Christie Sloni mají paměťProstředí, v němž Poirot vyšetřuje, jsem již naznačil. Ve valné většině se jedná o prostředí tzv. lepší společnosti (nutně patřící ke klasické britské detektivce). Jsou tu lidé bohatí, nebo alespoň společensky dobře postavení. Poirotovi nechybí kontakty na vysoce postavené osobnosti, pátrá pro lidi z vlády (povídka s výmluvným názvem Augiášův chlév, 1940), a dokonce vyšetřuje v době versailleské konference únos ministerského předsedy ve stejnojmenné povídce (1923).
Společensky nižší třída zastupovaná služebnými apod. se objevuje, tito lidé ale vystupují převážně jako svědkové nebo „další“ oběti (osoba, jež něco viděla a musela zemřít).
Christie používá stereotypních postav: staří nudní vojáci, emancipované dívky, zlobiví synovci, kteří jsou tak trochu černou ovcí rodiny, majordomové věrní svým pánům — a mohl bych vyjmenovávat dál. Zároveň dokáže ze stereotypu vyjít a překvapit: že byli dva lidé slyšeni hádajíce se, neznamená, že se hádali skutečně.
Udělat tedy charakteristiku pachatele, tj. protivníka v Poirotových příbězích (a ostatně detektivkách Christie vůbec) nejde. S trochou nadsázky mohu jen říci, že je to obvykle ten, o kom bychom to vůbec neřekli; Curran spočítal jako statisticky nejčastějšího pachatele u Christie doktory.

Agatha Christie Velká čtyřka-2001Úhlavního protivníka, s kterým by se potýkal ve více v příbězích, Poirot nemá a neuplatňuje se zde tedy model z jiných detektivních sérií (profesor Moriarty u Holmese, Zeck u Nera Wolfa, Hluchoněmý v příbězích o 87. revíru nebo agent Bláha v zemanovském seriálu). S velkou zločineckou organizací se Poirot potýká jen v nepovedené akčně laděné Velké čtyřce (1927).
Vždy jde o uzavřené příběhy, ale nejde říci, že by existovaly zcela samostatně. Christie častěji než jiní autoři odkazuje na už vyřešené případy, postavy z jedné knihy o Poirotovi slyšely od postav z druhé knihy apod. Provázanost díla při nechronologickém čtení přináší i jednu nevýhodu: prozrazování nebo naznačování zápletek, jak dokazuje i úsměvná pasáž z Kart na stole (1936):

„A tady pro slečnu mám něco zvláštního — něco, co by vás, mademoiselle Meredithová, myslím nezajímalo.“
„Co je to?“ zvědavě vyhrkla Rhoda.
Poirot ztišil hlas.
„Nůž, mademoiselle, kterým kdysi
na tomto místě Poirot naznačuje řešení. Dostal jsem ho jako suvenýr od Comapgnie Internationale des Wagons Lits.“
„To je příšerné!“ zvolala Anne.
„Ach, ukažte mi ho!“ naléhala Rhoda.
Z knihy 3x Hercule Poirot, přel. Eva Lapáčková, Knižní klub 2010, str. 328

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
Markéta Harasimová Poháry touhy
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA