Český autor detektivek William E. Western a jeho román Rýžový klas

1.

Za první republiky bylo zvykem našich autorů detektivek poangličťovat si jméno. Nedělal to jenom Eduard Fiker, nemusel, což mi připomíná jiný, dnešní případ z oblasti filmu, a totiž režiséra Miloše Formana. I jeho příjmení nesporně bylo a je ve Spojených státech výhodou. Ale vraťme se do raných roků české detektivky a otevřeme objemný román

RÝŽOVÝ KLAS

Napsal ho „jakýsi“ WILLIAM E. WESTERN a vydala jej Vimperská knihovna detektivních románů – a vlastně až roku 1947, tedy jen krátce před převratem, který tento typ literatury vymýtil, jen aby ho nahradil typem velice obdobným (více viz knižní studie Pavla Janáčka „Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951“ (Host 2004)).

Přejděme ale od trochu nudné teorie k praxi. Cituji přímo z románu:

„Strnul. Zaposlouchal se. Za ním, z kraje lesa zněly podivné zvuky. Táhlé, svištící, bez melodie – a přece to byly varhanní tóny. Rostly a mohutněly, až se staly zvukovou orgií strachu. Ta rozsáhlá kaskáda ho zavála hrůzou – a odevšad z temných zvuků vyrůstalo pisklavé skučení…“

Vzhledem ke svému obsahu až neúměrně, ba nehorázně objemná kniha (334 stran), ze které pochází tento úryvek, jednak líčí pátrání po lupičích démantů a za druhé i hledání velice rafinovaného Malajce, který se dotyčným lupičům připlul do Anglie pomstít za smrt své ženy.

Což naštěstí až do konce sotva vytušíme. Onen „muž z Východu“ přitom oběti své pomsty před smrtí děsí metodou, prostředek k ní si rovněž přivezl ze zámoří, a totiž navrtanými a mezi nevinné větve britských lesů zavěšenými tyčkami z bambusu. Ano, a právě ony vyluzují pak občas „akordy děsu“. A nyní si povězme, odkud se „vloudil“ do české detektivní literatury pan William E. Western (1906-1978).

2.

Inu, byl jím pouze velice „obyčejný“ pan Josef Kuchynka, vězeňský to psycholog z Plzně-Bor, ale taktéž odborný asistent plzeňské Přírodovědecké fakulty. Vzdělaný muž. Měl ale „druhou tvář“. Od první republiky tvořil i velmi slavnou autorskou dvojici s Václavem Havránkem, úředníkem Škodových závodů známým jako Harry H. Harmattan.

Jinak byl pan Kuchynka původně učitelem, i když třeba vedl i časopis válečných příběhů Polnice v nakladatelství pánů Toužimského a Moravce. Především ale využíval četných pseudonymů… a psal… a psal… Pod jakými že jmény?

Mimo Williama E. Westerna i William Chesters či Richard Richardson. A osm či devět knih (to byly ale především sci-fi) vydal také pod ryze českým jménem Jiří Medula, které je dosti známo a v kruzích scifistů zdaleka nepomíjeno.

Společně s Mistrem Harmattanem podepsali mnohá díla. Tak např. Děsivé proroctví (1936). Tento román pojednává o „biblické pohromě nad Londýnem“. Anebo Zločin ve stratosféře (1937), což je sci-fi detektivka inspirovaná tehdy napjatě sledovanými výškovými lety v balónu uskutečňovanými slavným profesorem Augustem Piccardem (kde je slávě jeho dnes už konec)… A napsali spolu také špionážní sci-fi o pokusu infikovat veškerou pitnou vodu v Londýně, jmenuje se Pán strachu (1946).

Western už čistě sám nám potom v Černém kondorovi (1937) pro změnu předvedl, jak se jeden génius zločinu (ne však Fantomas) odhodlá tutéž britskou metropoli ovládnout za pomoci smrtícího plynu…

Veleznámý byl ve své době i Westernův kriminální příběh Varhany smrti (1934). Ale dost! Tady mne už titul samotný směruje zpátky, a právě k bambusovým výhonkům a hrůzyplným vibracím lesa… z Rýžového klasu… Jenže, víte, i další úděsné hrůzy se v téhle knize postupně zjevují, aby nás polapily do svých tenat. Tak například čteme:

„Psi na dvoře se rozzuřili a ona viděla, kterak prolétávají tmou. Mřížoví branky se otřásalo pod nárazy obludovitých těl. Vtom se na hřbetu zděného plotu mihl letmý stín. Děsivé kňučení psů zatím rozehrálo všechny její nervy. Otočila okenní záklopkou a ulehla oblečena na postel. V mozku se jí tavilo tisíce snů a otevíralo tisíce propastí. V jejích žilách proudil živý oheň. Cítila v mlžinách nočních stínů i páry divokých očí, které ji pozorují, a její údy se pomalu proměňovaly na měkkou gumovou hmotu. Ztrácela vědomí a námaha ji tlačila v každičkém svalu. Usnula…“

A ráno? A co strašidelného dotyčná dívka objevila po svém procitnutí? Tušíte to? Čtu dál: „Rozšířila oči. Na chodbě pod nohama ucítila slabý šelest. Shýbla se – rychle – a na dlaždicích nahmatala suchý klas. Rýžový klas. Škrtla zápalkou a… Nažloutlé klasy ležely na barevných kamenných dlaždicích jak němí svědkové neproniknutelného tajemství.“

Share Button

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

REKLAMA
REKLAMA
Přihlásit zpravodaj

REKLAMA